A až dopíšu tenhle berlínský díl fotoblogu, půjdu ho poslat z jiného internetového lokálu, který jsem si vyhlédl nedaleko od hotelu, ve kterém jsem se ubytoval. Je na Slezské ulici v Kreuzbergu a je to předělaná bývalá fabrika na telefony, má pět pater a nemá vytáh a já bydlím v pátém patře, což má svou výhodu, že mě ani nenapadne si jít třeba o půlnoci koupit do recepce třeba pivo. Teď tam ovšem budu muset jít kvůli tomu internetu, protože v tom hotelu je slabý signál, nebo ten můj, sotva před rokem pořízený, laptop dodělává, nebo já nevím, čím to je, prostě jsem tu odříznut od všech zdrojů a informací, v pátém poschodí v malé cele zařízené jako tovární úřadovna ( stylově tu mají i plechové skříně a takové ty úřední lampy), inu, není to žádný med, býti pisálkem na cestách. A to jsem dneska půl dne psal příspěvek na jakousi konferenci nebo jak to nazvat, což je ten důvod proč jsem tady.
Ale samozřejmě si nestěžuji, já jezdím do Berlína moc rád, protože i to město mám rád, ono to vlastně není žádné město, ale megapole a mnoho měst dohromady; troufám si říct, že ho docela znám, byl jsem tu mnohokrát a přitom je tu pořád co nového vidět a objevovat, jsou celé čtvrti, kde jsem nikdy nebyl, v jiných jsem zase zapomněl, že jsem tam byl, každou chvíli se navíc ztratím, nejčastěji ze všeho špatně odhadnu, jak je to tu všechno velké a daleko od sebe, protože mívám sklony všude chodit pěšky a to pak jdu někam třeba půl dne, jako zrovna dneska, kde jsem myslel, že projdu právě Kreuzberg a udělám jen takový sousedský špacír po okolí, sedl jsem úbán tedy U-Bahn čili metro a dojel jsem úplně jinam, než jsem měl v úmyslu a tak jsem musel pochodovat několik kilometrů, než se setmělo.
Můj pochod začal už včera, když jsem vyrazil z Alexu směrem do Kreuzbergu, což je samozřejmě nejjednodušší tím metrem, ale já zatoužil po procházce adventním městem, abych procítil jeho melancholii, která začíná už ve čtyři hodiny odpoledne, kdy padne, jak už jsem psal, soumrak, do kterého svítila světla lunaparku, který se nalézá na Marxově a Engelsově fóru, což je ta část, kde končí Alexanderovo náměstí směrem ke Sprévě a kde je místo, kde před rokem rozmontovali Palác republiky z doby NDR, na jehož místě se má snad znovu postavit po válce zbořený barokní Městský zámek, ale teď je tam obrovská travou pokrytá plocha, po níž se honí psi. A obří karusel tam stál proti nebi a pokud je to na té fotografii vidět, tak uprostřed kruhu je patrná noha té televizní věže, jejíž kulatá palice se ztrácela v mlze.
Šel jsem pak podél kanálu Sprévy, směrem na východ, což byl ten paradox polohy Kreuzbergu, který patřil do západního Berlína, ba byla to západní čtvrť par excellance, ovšem nikoli ve smyslu kapitalismu a luxusu (na to byly jiné čtvrtě, kromě těch vyloženě boháčských na kraji města, především Charlottenburg), ale tím, že to byla čtvrť, kde se rády ztrácely různé existence z celé staré spolkové republiky, různí zašívači před vojnou, když byla ještě povinná, a bohémové a ztracenci a anarchisti a pankáči, protože tady se na nějaké sociální statusy nehledělo.
Šel jsem podél Sprévy a po několika kilometrech došel ke stanici na ulici Heinricha Heineho, kde Kreuzberg začíná Kopnickou ulicí, která je dlouhá jak Lovosice a plná sociálních bytů a rozpadlých fabrik, jen z některých jsou lofty a módní obchody, i ve tmě bylo vidět, že tady to skutečně zůstalo na periférii prosperity, blízká Spréva tady tvořila hranici mezi Východem a Západem, takže Kopnická uilice byla vlastně pohraniční. Tady se také kdysi nalézal asi nejznámější obsazený barák, obývaný komunou pankáčů, byl jsem se tam začátkem 90.let podívat, obrovské rozpadlé stavení, vše pomalované grafiti, plno psů a krámů, mezi tím polehávala a posedávala pestrobarevná mládež, která si žila myslím docela spokojeně, měli tam několik omlácených barů, pódia a zkušebny, což jim zaručovalo nějaké městské dotace na kulturní činnost, já byl sice tak v jejich věku, ale už jsem jel v systému, můj oděv byl vypraný a bez děr, vlasy již prořídlé a bez ozdob, ani nic v nose či v uších jsem neměl, nanejvýš jsem si mohl dát pivo a ubalit si tabák, jak jsem tehdy nekonformně dělal. Ale nevyhodili mě, i když si asi mysleli své. Včera v noci jsem ten dům ve tmě neviděl, dnes z autobusu ano, vypadalo to, že už tam nikdo není.
Cestou jsem si na památku těch časů dal v jednom olezlém stánku curry wurst, což je pravá západoberlínská specialita, která je starší než turecký kebab, který vše převálcoval. Curry wurst souvisí s hospodářským zázrakem, to curry bylo prý prvním pozdravem prosperity pro lid a signálem multi-kulti, snad se tím symbolizovalo otevření Německa světu, potlačení Heimatkultur s jejím uzeným kolenem se zelím a nadívanými hovězími žalůdky a jinými teutonskými žrádly. No, žádná velká dobrota to není, chuť je skutečně velmi lidová, koupil jsem si to hlavně kvůli tomu kulturnímu pozadí.
Ráno jsem se šel podívat po okolí Slezské ulice a zjistil jsem k své radosti, že můj hotel se nalézá hned naproti známému a výraznému mostu přes Sprévu, který spojuje Kreuzberg s Friedrichsheinem, což je čtvrť východoberlínská, která ovšem od roku 2001 tvoří s Kreuzbergem jeden správní obvod, což je unikátní, neboť Východ a Západ tady volí společnou radnici (vyhrává, jak jinak,levice, ale ne ta postkomunistická). Ten most se jmenuje Oberbaumbrücke a je také zajímavý v tom, že před postavením Zdi se tu vedly nejčilejší obchody mezi západním a východním sektorem, tudy se do komunistické zóny dostávaly žvýkačky, nylonky, pletací vlna, čokoláda a další věci, které komunismus nějak nebyl schopen vyrobit. Pak byl léta zavřený, posledních dvacet let tu byl přechod pro pěší, tudy občas si mohl nějaký východní důchodci zajít na procházku na Západ.
Můj úmysl byl – když jsem konečně dopsal ten článek – projít Kreuzberg po stopách románu Ještě jedno, pane Lehmanne, který napsal Sven Regener, velmi zajímavá figura berlínské umělecké scény. Nedávno vyšel česky, já ho právě rozečetl, ale věděl jsem, že se celý odehrává tady v Kreuzbergu, především ve zdejších putykách, neboť ten pan Lehmann je barman v jednom typickém lokále, který je celý jeho svět, má to tam rád, zná všechny opilce z okolí a za nic nechce, aby se něco v jeho životě měnilo. Jaroslav Rudiš, jehož zásluhy o seznamování se současnou německou (pop) literaturou by neměly být zapomenuty, ho v doslovu trefně nazývá Oblomovem z Kreuzbergu. Tak jsem měl v úmyslu projít si těch pár ulic, kudy pan Lehmann chodí z putyky domů a z kterých se neodchyluje, jenže to dopadlo jinak a já jsem vystoupil na špatné stanici, spletl jsem si Hallasches Tor s Kottbuser Tor (čili Halle s Chotěbuzí) a tak se ocitnul na jiné straně Kreuzbergu a myslel si, že to nevadí, že dojdu pěšky, jenomže to jako když jdete ze Smíchova do Vinohrad a vezmete to přes Žižkov, tak jsem došel na Hasenheide, čili na Zaječí louku, což je velký park, a když jsem se podíval do mapy, viděl jsem, že na jejím konci se rozkládá letiště Tempelhof a tak jsem si řekl, že tam jsem ještě nebyl a vezmu to tedy kolem něj, což znamenalo asi pět kilometrů.
Zdálky jsem uviděl na zimním nebi lesknouti se zlaté půlměsíce na vrcholku minaretů, což byl můj další cíl. Jak známo, Berlín je po Istanbulu druhým největším tureckým městem a nejvíce Turků žije právě v Kreuzbergu a Novém Kolíně, který s ním sousedí. Jsou ta místa, kde tvoří více než polovinu obyvatelstva, jiné matky než v šátcích je potkat vzácností. Má to ale i své výhody, kdyby Turci teď najednou odešli, Berlín by zemřel hlady a na kurděje, neboť burek a ovoce u nich kupuje každý. (Teď jak to píšu jsem právě dostal hlad – sejdu přece jen dolů na ulici se podívat jestli ten Döner Kebab má ještě otevřeno.)
Samozřejmě, že měl, koupil jsem si tureckou pizzu, i když bych na noc neměl… Pak jsem usilovnou chůzí došel konečně ke dvoraně letiště Tempelhof, kde dříve než Turci krmili západní Berlíňany Američané a spojenci, když se je Rusové rozhodli v roce 1948 blokádou vyhladovět. Na náměstí Leteckého mostu stojí pomník, který poněkud připomíná kus rypadla nebo jeden obří myší zub. Ale byla to frajeřina od těch amíků…
Když už jsem byl tak daleko a bylo mi jasné, že mé původní plány nevyšly, rozhodl jsem se, že vylezu na nejvyšší kopec v okolí. To není v Berlíně tak obtížné, ale přeci jen mírné hrbolky se najdou. Tenhle dal navíc celé čtvrti jméno, neboť je zde od roku 1817 umístěn památník ve tvaru kříže, tedy Kreuz(berg). A ten kříž je vysoce umělecký, protože jej navrhnul Karl Friedrich Schinkel, což byl největší architekt klasického Pruska a na sochách se podíleli nejvýznamnější sochaři své doby atd. Šlo totiž o státní úkol první třídy, neboť právě skončily napoleonské války, ve kterých bylo Prusko dlouho bito, ale nakonec to dopadlo pro Korsičana špatně a Prusko naopak posílilo. Tak tady, na kopcích na jih od města, byl přímo pod dozorem pruského krále Bedřicha Viléma III. postavena tato neogotická fiála s mnoha alegorickými postavami a jmény a letopočty bitev. V té době tu bylo ještě holá krajina, kam bylo zdaleka vidět, lid tu chodil piknikovat na nedělní výlety. Čtvrť tu vznikla až v průběhu 19. století a dostala jméno po tomto památečním kopci, což trochu připomínat náš Žižkov, který je také ostatně původu proletářského.
Výhled je tu docela pěkný, i když jsou v Berlíně pochopitelně atraktivnější místa, především tedy televizní věž a pak kopule Reichstagu, kde ale bývá plno lidí. Sem příjdou turisti jen náhodou.
A tak jsem byl nakonec rád, že jsem si zašel a poznal z toho města zase o jeden střep víc. Bylo půl čtvrté a začínalo se šeřit, došel jsem Mehringovou ulicí na křižovatku s Yorckovou, kde je jakýsi střed Kreuzbergu, jedna kavárna či putyka za druhou, obchody s kdečím, plno vetešnictví a second handů, na jednoho Němce jeden či dva Turci, i v zimě tu jezdí plno lidí na kole, zvláště holkám zabaleným do barevných šál to sluší, a tak padal soumrak, bylo lezavo a mě už bolely nohy, tak jsem konečně došel ke Chotěbuzské bráně a tam sedl na úbán čili U-Bahn a dojel na Slezské náměstí, koupil si Turka jablka a mandarinky a došel k hotelu, vystoupil pět pater a po chvíli odpočinku začal psát o pochodování Kreuzbergem.
