Za druhé se o něco později dole v obci narodil Antonín Zápotocký, jenž rovněž patří do linie českého písmáctví, kterou obohatil hospodským muzikanstvím a státním terorismem v zájmu lidu a pokroku.
Obec Zákolany v okrese Kladno je přitažlivá dvěma rozdílnými atrakcemi.
Na Budeč je lepší vylézt za pěkného počasí, které v sobotu nebylo ani náhodou. Naši výpravu proto zajímal především Tonda Zápotocký. Alespoň v první fázi. Bylo to i tím, že se jí, vedle obvyklého Zbyňka Petráčka a Ludvy Bednáře, zúčastnila též francouzská historička Francoise Mayer, autorka zajímavé knihy Češi a jejich komunismus (Argo, 2009), v níž zkoumala, jak si my, Češi pamatujeme na svůj komunismus a co z toho vyvozujeme pro svou identitu a další důležité věci. Výprava do obce tak bezprostředně spojené s jednou z důležitých postav českého komunismu však nebyla míněna přímo výzkumnicky, ale spíše vycházkově. Moc se ani nebylo koho vyptávat a ani jsme to neměli v úmyslu. V hospodě jsme sice okamžitě nalezli jakýsi zbytek piety v podobě prostého obrázku s upozorněním, že v koutku pod ním sedával „československý prezident“ a hrával na harmoniku – o tom, že tam také mastil maryáš, už nic nestojí – ale zapřádat s několik muži, kteří si tam v cigaretovém dýmu dávali sobotní dopolední pivo, jsme neměli v úmyslu. Co bychom se asi tak mohli dozvědět? Přímých pamětníků zákolanského Tondy bude již jen pár, pokud vůbec nějací ještě žijí. Místo pod obrazem bylo sice prázdné, ale nezdálo se nám, že by to bylo kvůli nějakému kultu. My jsme si však stejně sedli k jinému stolu, možná trochu z pověrčivosti.
Místo pod obrazem bylo sice prázdné, ale nezdálo se nám, že by to bylo kvůli nějakému kultu.
Francoise se ve své knize zabývá především posledními desetiletími našeho komunismu, pro něž byl Zápotocký již málo zajímavý. Z pochopitelných důvodů ho v obecné paměti převyšoval Gottwald, v porovnání s nímž hrál Tonda druhé, jaksi lidovější housle. Z důvodů ne zcela oprávněných nebyl spojován již bezprostředně s terorem a masovými represemi, nešířil se kolem něj takový puch těžkého alkoholu a ďábelské hrůzy, jako kolem posledních let starého Klémy, a měl dokonce i jisté sympatické rysy, třeba ten obličej nepůsobil tak zle a prázdně jako právě ke konci Gottwaldův, spíš vypadal jaksi špejblovsky a dobrácky. A taky, jak jsme si ještě ve vlaku, do nějž jsme nastoupili v Praze-Dejvicích, připomněli, přece jen ten Tonda byl zavřený v nacistickém koncentráku (v Sachsenhausenu), což sice jeho zločiny neomlouvá, ale aspoň něco poznal. To se s Gottwaldem ve fešáckém kriminále první republiky (byl tam pár týdnů) a pak s dačou pod Moskvou, kde byl jistě podělaný strachy před Stalinem, ale přece jen v teple, nedá srovnat.
Francoise se ve své knize zabývá především posledními desetiletími našeho komunismu, pro něž byl Zápotocký již málo zajímavý.
Ještě před tím, než jsme zašli do hostince, stanuli jsme ovšem pod sochou. Ta byla na tomto místě odhalena 19. prosince 1984, k stému výročí narození. Okolí sochy je pěkně upravené a nedaleko od ní stojí informační cedule, kde je možné přečíst si leccos o Zákolanech a okolí. Ocenili jsme i výstižnou charakteristiku rodákovu, o němž se tu píše: „bývá označován za tátu dělníků, za člověka z lidu, ale události po měnové reformě v roce 1953 ukázaly, že právě vůči dělníkům, kteří dávali najevo svou nespokojenost s komunistickou vládou, dokázal být velmi tvrdý a nesmlouvavý.“ Dozvěděli jsme se též, že sochu uplácal Viktor Dobrovolný, klasik socialistického realistického paňákovství. Tonda stojí s mírně vystrčeným panděrem, jednu ruku v bok, v druhé něco žmoulá, možná zbytek cigarety či něco z nosu. Výraz je takový chytrákovský, jako by říkal, to jsem na vás s tou měnovou reformou vyzrál, sousedé, co?
Přečetli jsme si dále, že socha je kopií sochy, která stále od roku 1971 na Kladně, ale po listopadu 89 byla sundána. Tato mohla zůstat, z podstavce však bylo odstraněno jméno, což je projev, který by mohl být označen jako rituálně-magický. Ještě se k magii dostaneme. Zajímavé také je, že Zápotocký má skutečně za zády potok, takže „zápotockým“ skutečně zůstal, je a asi i dál bude.
Dozvěděli jsme se též, že sochu uplácal Viktor Dobrovolný, klasik socialistického realistického paňákovství.
Na oněch cedulích jsme si se zájmem prohlédli fotografii z odhalení v roce 1984. Je to čas našeho mládí. Francoise byla překvapena, že jsme bez problémů poznali soudruha Karla Hoffmanna, jednoho z velkých českých kolaborantů a vlastizrádců ze srpna 1968, byť byl po dlouhém soudním procesu odsouzen jen za „zneužití veřejného činitele“. Tím druhým byl soudruh Jindřich Poledník, jeden z nižších režimních poskoků, snad byl dlouho mládežníkem, pak byl přesunut do jiných funkcí. Oba spojovala bujná, jaksi romantická a nonkonformní kštice, která je poněkud zlidšťovala. Myslím, že oba jsou dosud naživu.
Oba spojovala bujná, jaksi romantická a nonkonformní kštice, která je poněkud zlidšťovala.
Bez potíží jsme našli i rodný domek, na němž jsou dvě cedule z červené leštěné žuly. Jedna je věnovaná Antonínovu otci, uvědomělému krejčímu Ladislavu Zápoteckému-Budečskému, který sem, do domovské obce, byl v roce 1884 vypovězen pro pobuřování z Prahy, čehož využil pro další agitaci mezi vesnickým obyvatelstvem, jak to vylíčil jeho syn v románu Vstanou noví bojovníci. Francoise se mě ptala, jestli jsem to četl, já chvíli přemýšlel, jestli na ni víc zapůsobí, řeknu-li, že ano, či ne. Pak jsem se přiznal, že ne, ale že jsem od něj četl knížku Barunka a ta že je moc pěkná. Možná by stálo za ji přeložit do francouzštiny, pokud ještě není, je to taková pikantérie za života mladé dívky, něco hodně frivolního... Skromné stavení nyní majitel polepuje zateplovacími deskami, které se zastavilo na hranici historických cedulí.
Bez potíží jsme našli i rodný domek, na němž jsou dvě cedule z červené leštěné žuly.
Rozloučili jsme se s obcí Zákolany, které leží v údolí Zápotockého, pardon Zákolanského potoka, a směřovali směrem východním na Trněný Újezd, kam jsme přišli odspodu. Procházeli jsme tichou, jako by vylidněnou malou vesnicí a říkali jsme si, jak je ten český venkov rázovitý.
Procházeli jsme tichou, jako by vylidněnou malou vesnicí a říkali jsme si, jak je ten český venkov rázovitý.
Když jsme šli kolem velkého statku, zavedli jsme hovor na zemědělskou politiku EU a všeobecný úpadek rolnictví, které zasahuje i Francii. Představovali jsme si, jak asi vypadal takový statek před sedmdesáti léty, jak v něm asi bylo živo, jak ze stájí voněly a bučely krávy a řehtali koně, kolik asi uživil lidí, kterým dávala práce na poli a ve chlévě smysl a řád. Ale možná jsme si to idealizovali, vždyť co my o tom víme?
Představovali jsme si, jak asi vypadal takový statek před sedmdesáti léty.
Možná něco věděla jediná Francoise, která říkala, že měla ve Francii koně a že to není jen tak se o ně starat. To jsme uznali. Ludva se vytahoval, že on jednou měl koně na starosti. Zkraje osmdesátých let potřeboval kvůli svým protistátním aktivitám zmizet z Prahy, v čemž mu pomohl Ludvík Vaculík, který ho poslal na statek za svým známým, koňařem Josefem na Benešovicko: psal jsem o něm v červnovém díle. Moc dlouho tam však nepobyl, neboť si pro něj za týden stejně přijala estébé, takže práci s koňmi moc nepoznal.
Ludva se vytahoval, že on jednou měl koně na starosti.
Vyšli jsme na náhorní plošinu do polí a směřovali jsme směrem východním k obci Holubice. Šli jsme po silnici, po níž jen občas projelo nějaké auto. Čechy i Moravy v těch dnech byly vinou setrvalé inverze ponořeny do ponurého, šedého a mlžnatého slizu, v němž se rozpouštěly obrysy i blízkého horizontu. Krajinu bylo možné spíše jen tušit než vidět. Měl jsem pocit, že i tady, na polích, byl vzduch prodchnut výpary, dehtem a pilinami. Chůze využíval každý po svém. Zbyněk vedl přednášku o charakteru zdejší krajiny s ohledem na pravěké osídlení. Nalézali jsem se totiž na místech civilizačního jádra osídlení středních Čech. Kousek odtud je Levý Hradec, tady se začal tvořit pozdější přemyslovský stát. Zbyněk vedl zhruba tento monolog: „Tam, kde jsou dnes černozemě, byla před cca 1200 lety step. Tedy ona ta step tam byla už nějakých osm tisíc let předtím, ale když už jsme v kontextu počátku přemyslovského státu, stačí těch -1200. Anglosasové v takových případech, kde by se mohla plést historická a geologická data, ovšem nepoužívají označení -1200, ale 1200 ya, to jako years ago. Nějaký přiblblý film z Hollywoodu se sice jmenuje 10 000 BC (česky Deset tisíc let před Kristem), ale seriózní vědec by to psal jako 12 000 ya. To právě skončila doba ledová - tedy ta, které se z nepochopitelných důvodů říká poslední. Kdo to kurva stoprocentně ví, že byla poslední? Ještě se hukáže."
Kdo to kurva stoprocentně ví, že byla poslední Ještě se hukáže.
V tom jsme nijak Zbyňkovi neodporovali, spíše jsme mlčky přikyvovali. „Půdy, pokračoval Zbyněk, "můžou podle svého typu posloužit k hrubému stanovení přírodních podmínek v krajině, jak ty podmínky vypadaly v době vzniku těch půd. Prakticky je to třeba takhle: Kde je černozem, tam nemohl být nikdy les. Černozem vzniká pouze pod stepí, v takovém klimatu, kde výpar převažuje nad srážkami - kde prostě ten půdotvorný proces nemíří shora dolů, jako když působí déšť, ale zdola vzhůru, jak to známe ze sovětských celin, i Leonid Brežněv o tom psával. Jsou to procesy, které probíhaly v dobách meziledových, když bylo tepleji než dnes, a taky v době poledové, tedy v její nejteplejší fázi. Proto takové půdy teď u nás vznikat nemohou, a pokud se na nich někde staví (třeba kolem Rudné u Prahy), musí se opatrně skrývat a ta skrývka se odváží jinam. Je to klasický případ neobnovitelného zdroje."
Jak to známe ze sovětských celin, i Leonid Brežněv o tom psával.
Došli jsme do obce Holubice. Tam je nejhezčí rotunda Narození Panny Marie ze 13. století. Opukový kámen připomíná lipové dřevo. Zvonice je ovšem barokní. Apsidy jsou dvě. Do takového kostelíka by si člověk rád zašel, nevím, jak to vidí místní.
Opukový kámen připomíná lipové dřevo.
V obci jsem hledali hospodu. Podle jedné paní, které jsem nabídnul, že ji pomůžu s taškama, v nichž vlekla nejspíš nějaké pravěké kosti, tam měly být dvě. Nenašli jsme ani jednu. Některé domy byly dosti svérázné a prozrazovaly divoký vkus jejich obyvatel.
Některé domy byly dosti svérázné a prozrazovaly divoký vkus jejich obyvatel.
Opustili jsme tedy s prázdnými žaludky Holubice a šli dále na východ. Blížili jsme se k Turskému poli. Litoval jsem v tu chvíli, že jsem sebou nevzal Kosmovu kroniku, z níž bych mohl přátelům během cesty číst. Nezbylo mi než citovat po paměti. Hoši byli zvyklí, Francoise se nejspíš trochu divila, mezi koho se to dostala.
Blížili jsme se k Turskému poli
Totiž ta pasáž o Lucké válce v Kosmovi, začal jsem, je velmi podivná. Generace historiků si lámou hlavu, kde se tam vzala, z čeho čerpá a k čemu odkazuje. Na to jsou různé teorie, kterými tu nebudu unavovat, řekl jsem a přátelé si oddechli. Zajímavé je třeba už to, že Kosmas nejdřív napíše, že o knížeti Neklanovi, za jehož vlády mělo k bitvě dojít, nic neví, ale pak o něm o pár stránek dál převypráví celou povídku, v níž hraje Neklan významnou roli. Prostě z ničeho nic napíše, že nepokládá za zbytečné umístit stručné vylíčení toho, co se z pověsti doslechl. To je ta záhada. Pověsti? Existovala nějaká pověst o válce, která měla proběhnout dobrých čtyři sta let před tím? Možná ano, možná dokonce existovalo něco jako hrdinský epický zpěv, nějaká forma heldenliedu, jak se domnívá třeba můj oblíbený Vladimír Karbusický, který je ovšem jinými historiky, především Dušanem Třeštíkem odmítán jako fantasta. Ale kdo ví? No prostě Kosmas, jak víme, líčí nejdříve kmen Lučanů, který sídlil severně odsud, zhruba tam, kde je dnes Žatec, ostatně ještě teď stojí v Žatci ruina hotelu Lučan, což byl asi nějaký německý hotel, který po válce v rámci slavizace takto pojmenovali. No a těm Lučanům vládl bojovný kníže Vlastislav, který si to nejraději rozdával s Čechy, kteří mu byli chabým soupeřem. A tak rozhodl, že už je dorazí a obsadí jejich hradiště, čímž bychom se tento stát nejmenoval Česká republika ale agrárně třeba Republika Louka. To byla možná obdoba Polska. No a ten Vlastislav sliboval, že to s Čechy bude hračka, že ani snad nebude nutné s nimi bojovat, protože se polekají sotva je, Lučany, uvidí. Navrhoval, že bude stačit, když na ně Lučané vypustí dravé ptactvo, sokoly, krahujce, volavky, třeba i čápy a kosy, že Češi se hned podělají strachy a pak už stačí je jen posekat a hodit psům. A zatímco nechá se takhle toho Vlastislava konvenčně vytahovat, začne milý Kosmas líčit historku, která je jako by z jiné story. Zničehonic začne vyprávět o nějakém pastorkovi, kterého si před bojem zavolala čarodějnice, jeho macecha, která mu řekla, že to Lučané kompletně projedou, protože kouzla českých čarodějnic se ukazují mocnějšími, ale jestli chce, poradí mu, jak by se mohl zachránit on. To ten pastorek samozřejmě chtěl. Tak mu poradila, aby hned jak zabije prvního Čecha, všeho nechal a jediné, co udělá, bude, že mu uřeže obě... uši... Óh, slyšel jsme Francoise, jak se podivila.
Možná ano, možná dokonce existovalo něco jako hrdinský epický zpěv, nějaká forma heldenliedu.
Ano, obě uši, řekl jsem a odmlčel se. Mlčeli i mí kamarádi, kteří předstírali, že pověst dobře znají, ale nemohou si teď vybavit, jak je to dál. Opravdu je ten sirotek ušmikl, pokračoval jsem, a jak mu baba poradila, dal je do tobolky a sedl na koně, pod kterým před tím udělal magické znamení ležatého kříže, a pelášil pryč. Měl totiž namále. Nejenže se Češi, proti všem předpokladům Lučanů, nezalekli ptactva, které na ně Vlastislavovy voje vypustily, ale statečně se dali do boje. Důležité je, že před tím obětovali osla, kterého pak snědli, kousek masa se dostal na všechny, takže byli magicky posíleni. Do jejich čela se navíc postavil hrdina Tyr, který to vzal za Neklana, kterému se do toho nechtělo, neboť, jak píše Kosmas, byl bázlivější než zajíc. Tento Tyr čili Tur, aby to neznělo tak kravsky, později nazývaný Čestmír, byl sám v boji zabit, když se předtím vrhal udatně do nejhustších klínů nepřátel. Sekal jejich hlavy, až pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých. Opět jsem zmlknul. Ani nikdo jiný nepřerušoval důstojnost okamžiku.
Sekal jejich hlavy, až pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých.
"A jak to bylo s těmi uchami?" řekla až po chvíli Francoise. Jo, ty uši! Tak to je na té historce asi nejzajímavější. Tak si představte, že on celý uřícený a vyděšený se přiřítí do své chalupy a najednou, co nevidí? Oplakává se tam nějaký mrtvý. Vtrhne do komory a vidí, že na posteli leží mrtvola jeho ženy! Je přikrytá a hlavu má ovázanou šátkem, jenž mokvá krví. Strhne z ní deku – a co nevidí? Na prsou ránu mečem. Odkryje šátek a hrůzou vyjekne! Jeho žena je bez uší!
"Oh!" vyjekla též Francoise. "C´est magique!" Tři Češi se zapýřili národní hrdostí.
Vcházeli jsme do Turska.
Vcházeli jsme do Turska
