Pak jsou ale i jiné úhly pohledu. Méně potravy pro překvapení skýtá průzkum prezidentský. Jednak Zemanova obliba poskočila jen v mezích statistické chyby, především je to ale pořád zhruba fifty-fifty. Navíc jde z velké části spíš o nepopularitu Václava Klause. A sonda potvrdila ještě jednu věc: přímá volba přispěla k betonizaci již tak rozděleného národa. Ale když si to lid žádá...
Vydatnějším zdrojem k zamyšlení je průzkum popularity politiků. Prvenství Jiřího Rusnoka potvrzuje tezi o oblibě nevýrazných, nekonfliktních a tzv. nepolitických politiků.
A výsledky lze interpretovat ještě dál. Oblibě se těší vůdci nových uskupení, kteří si zakládají na nevyhraněnosti či přímo odporu k tradičnímu pojetí politiky jako takové. To vše na pozadí již zjevných tendencí k posilování role státu.
Za hlavní viníky tohoto stavu je ale nutné považovat právě politiky velkých stran, hlavně těch pravicových, a jejich současnou neschopnost nabídnout srozumitelné vize a důvěryhodné tváře (socialisté i s tou svojí bídou obsadili tři místa v první pětce). Popularita je věc povrchní, ale ve volbách se počítá. Což může být varovné při pohledu, kolik lidí tu po půl století budování komunismu adoruje Vojtěcha Filipa.
