PETRÁČEK: Bill Clinton dokazuje, že západ slyší na rukojmí

Není třeba to odsuzovat. Vždyť co by dělala česká vláda, kdyby dva čeští občané seděli v severokorejském lágru s vyhlídkou na dvanáct let nucených prací? Je ale dobré nalít si čistého vína.

Soukromému charakteru Clintonovy mise nevěří nikdo na světě. Všichni přece vědí, že Clinton je manžel ministryně zahraničí, třetí ústavní špičky země. Všichni vědí, že právě on jako prezident zahájil vůči Severní Koreji politiku cukru a biče (dodávky amerických lehkovodních reaktorů i potravin za slib Pchjongjangu, že zmrazí svůj jaderný program produkující vojensky použitelné materiály).
Severokorejský režim nelze účinně ovlivnit. I to dnes všichni vědí.

Vždyť jaký byl výsledek americké politiky cukru a biče? Takový, že Kim Čong-il tu dohodu přestal v roce 2003 respektovat, že později vyzkoušel jadernou zbraň. Byla to vina George Bushe, jak naznačují New York Times? Ne, to je stejně zaslepený postup, jako když Paroubek hází vinu na Topolánka za zhoršené vztahy s Ruskem.

Realitě odpovídá spíše názor, že na komunistické Koreji si vylámaly zuby všechny administrativy. K té realitě patří i nyní odtajněný názor CIA z roku 1997, že KLDR se může vnitřně zhroutit do pěti let.

Ne, nezhroutila se a jen tak se nezhroutí. Clinton v ní osobně zachraňuje americká rukojmí a Kim Čong-il se tetelí: vidíte, představitel země, která má pro nás jen slova pohrdání, se mnou jedná jako rovný srovným. Podobně se může tetelit íránský Ahmadínežád při pomyšlení na tři polapené americké nešťastníky. Jde-li o rukojmí, zásada "s teroristy se nejedná" uhýbá stranou.