Když se řekne Kudeříková, ti, kdo zažili normalizaci, pocítí jistý odér. To je ta Kudeříková, po níž se nazývaly školy či ulice? Jíž se stavěly pomníčky a sochy? Jejíž příběh zachytil film … a pozdravuji vlaštovky? Ano, to je ona. Faktem je, že jako mladá dívka se za okupace přátelila s komunistou z rodné vsi, že v Brně se zapojila do Svazu mladých, do tisku a distribuce letáků, v prosinci 1941 ji zatklo gestapo a v březnu 1943 byla popravena.
Faktem je, že když se komunisté chopili moci, pěstovali její kult, legendu ve svém pojetí. Ale i to, že Kudeříková žádný komunistický zločin nespáchala a hlavně při výsleších na gestapu nikoho neprozradila (podle protokolu „tvrdošíjně mlčela“).
Což něco připomíná. Třeba příběh Sophie Schollové z Německa, narozené o měsíc později a popravené za distribuci letáků o měsíc dříve než Kudeříková. S tím rozdílem že Schollová byla křesťanská pacifistka a v roce 2003 se v anketě Naši nejlepší umístila na čtvrtém místě. Jak asi by v hlasování o Největšího Čecha dopadla Kudeříková? Nebo příběh francouzského komunistického odbojáře Guye Moqueta (1924–1941). I pravicový prezident Sarkozy vyzval školy, aby žáci četli jeho dopis na rozloučenou.
Rozlučkový dopis Kudeříkové je na Wikipedii. Je nesmysl nařizovat žákům, aby ho četli. Ale mohli bychom si udělat jasněji v kádrování odboje včetně komunistického. Byli v něm lidé, kteří pak prosluli jako zrůdy (Karel Vaš, Bedřich Reicin). Ale i lidé jako Kudeříková, jimž patří úcta se vší vážností. A nic na tom nemění legenda, kterou po jejich smrti režim vystavěl.
