Nakonec musela Národní knihovna sáhnout k počítačové manipulaci a cigaretu z jeho fotografie odmazat. Tak velí doba norem, sterility a korektnosti.
Sartre byl žijící – a jak se ukázalo, tak i posmrtnou – reklamou na tabákový průmysl. „Kouření,“ napsal kdysi, „je symbolický protějšek destruktivního osvojení si celého světa.“ V jeho případě šlo hlavně o cigarety značky Gauloises. Za připomínku to stojí právě teď, kdy výrobce gauloisek – firma Seita – oznámil, že v roce 2017 zavře svou poslední továrnu v kontinentální Francii. Zůstane jen jedna malá na Korsice pro tamní lokální trh.
V současné – normativní, sterilní a korektní – době to vyvolá spíše potlesk, i když k uzavření továrny firmu nevedou zdravotní důvody, nýbrž jen klesající rentabilita. Leč bez ohledu na důvod jde o další krok zlepšující životy i zdraví lidí, společností, ba Evropanů jako celku, že.
Video:Po ‚džungli‘ v Calais Francie vyklízí tábory i v Paříži |
Ale na těchto řádcích řekneme bez obalu, že je to ohromná ztráta. Kdo je ještě schopen uvažovat jinak než normativně, sterilně a korektně, uvědomí si, co všechno značka Gauloises pro Francii i svět znamená. A i když ještě neumírá úplně (vyrábí se v Německu a v Polsku), je to příležitost k oslavnému nekrologu.
S gauloiskouproti uzavřeným bublinám
Gauloises, to je něco mnohem více než papírová rulička plněná tabákem. Je to francouzské rodinné stříbro, jehož ztrátě výrobce nedokázal zabránit. Je to jeden ze symbolů Francie i celého 20. století. Je to doklad nejenom francouzské identity, ale i její rozmanitosti a pestrosti.
Gauloisky ve své tradiční podobě, tedy krátké cigarety bez filtru, s tmavým tabákem (původně ze Sýrie a Turecka) a nezaměnitelnou krabičkou, vždy vyčnívaly v záplavě zaměnitelných „světových“ značek – asi tak jako poctivá piva dobře ošetřovaných značek vyčnívají v záplavě „světových“ budů či heinekenů.
Francie přijala nový bezpečností plán. Výjimečný stav platí dál |
Stačí se podívat na heslo Gauloises ve Wikipedii. Jeho těžiště zaujme spíše kulturní antropology než ekonomy či analytiky. Značka Gauloises spatřila světlo světa v roce 1910. Už o čtyři roky později se spojovala s vojáky v zákopech první světové války (francouzským slangem poilu). V další generaci s odbojáři proti kolaborantu Pétainovi i nacistům. A to je neodmyslitelná součást francouzské identity.
Gauloisky kouřil George Orwell, když žil v meziválečné Francii (kdo zná jeho knihu Na dně v Paříži a Londýně, ví, o čem je řeč). Značka Gauloises prostě už v první polovině 20. století vytvářela něco, čemu se až později začalo říkat statusový symbol: gauloisky kouřili – a s tou značkou byli spojováni – lidé jako Pablo Picasso, Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Jean Baudrillard nebo Jim Morrison (idol 60. let a frontman americké skupiny Doors, jenž zemřel v Paříži).
V tom defilé osobností najdeme snad všechny, kteří měli s Francií co společného a jejichž poselství – slavené či kritizované – stále žije. Není tam uveden Henry Miller, ale to může být opomenutí Wikipedie. Představě, že v meziválečné Paříži by muž Millerova typu nekouřil gauloisky, se člověk zdráhá věřit. Koneckonců je kouřil i John Lennon, jenž v Paříži nežil.
Francie začala s převozem mladistvých migrantů z Calais. Část chce vnutit Britům |
Gauloisky pomáhaly utvářet i literární a filmový obraz světa. Neobešel by se bez nich Henri Charriére a jeho slavný autobiografický příběh Motýlek. Objevují se v proslulém filmu Nájemník Romana Polanského, v novele Smileyovi lidé Johna le Carrého, ve filmu Smrtonosná past je kouří Bruce Willis... Ještě v 90. letech, kdy zatím naposledy hrála Francie významnou roli ve formuli jedna, gauloisky sponzorovaly týmy Ligier a Prost.
To vše je teď minulost – ať už kvůli zákazu tabákové reklamy, nebo kvůli měnícím se návykům mladé generace a poklesu rentability výroby, což vede k zavírání továren. Ale jako symbol tu gauloisky ještě zůstávají, zvláště v době, kdy se skuhrá na uzavírání se lidí do navzájem neprostupných sociálních bublin v éře IT.
Připomeňme, že statusové symboly jako gauloisky – jakkoliv nikdo nepopře jejich zdravotní škodlivost – míří proti vzniku uzavřených a navzájem neprostupných sociálních bublin. Filmového Belmonda s gauloiskou v koutku úst si mohli zamilovat levičáci i pravičáci, muži i ženy, liberálové i konzervativci. Na tohle jsou normy i zákony krátké.