Třicet let pokládáme Írán za tyranii náboženských fanatiků, za stát, v němž vše diktují ajatolláhové. Do značné míry si za to mohou sami. To oni vyhlásili fatwu nad britským spisovatelem Rushdiem. To oni vykřikují, že je třeba vyhladit Izrael. To oni dali moc do rukou náboženské policie, která svou brutalitou či benevolencí určuje život občanů.
Za touto oponou se skrýval fakt, že Íránci ve volbách rozhodují o své reprezentaci. Jistě, nám to zní banálně, ale v regionu je to luxus. Saúdská Arábie či Egypt zosobňují spojence Západu, ale demokratickou soutěž neznají. Íránská opozice vyšla přes zákaz do ulic, čteme novinový titulek. Mohl by popisovat realitu v Saúdské Arábii? Ani náhodou, neboť tam žádná opozice prostě není.
Islámská demokracie se nebouří proti islámskému charakteru Íránu, ten je zakotven v ústavě, ale proti machinacím při volbě reprezentace. Však také Ahmadínežád není žádný náboženský fanatik, ale z pohledu teheránské elity prostě buran, zupák. A světe div se, úřady výsledky voleb přezkoumají. Jistě, má to daleko k souboji o přepočet hlasů mezi Bushem a Gorem na Floridě v roce 2000, ale má to k demokracii blíže, než jsme si byli ochotni připustit.
Ahmadínežád je sice despota, ale na rozdíl od iráckého Saddáma Husajna je svázán pravidly. Jenže je tu háček. Celý svět ví, že Írán vyvíjí jaderné technologie, že to není jen bublina jako s Irákem. A celý svět vidí, že Íránci se teď bouří proti Ahmadínežádovi, proti muži, který je s tou hrozbou spjat. Že by tedy naděje pro Obamu? Ať fandíme islámské demokracii jakkoliv, problém je v tom, že pro íránskou jadernou bombu jsou i ti demonstranti v ulicích Teheránu.
Za touto oponou se skrýval fakt, že Íránci ve volbách rozhodují o své reprezentaci. Jistě, nám to zní banálně, ale v regionu je to luxus. Saúdská Arábie či Egypt zosobňují spojence Západu, ale demokratickou soutěž neznají. Íránská opozice vyšla přes zákaz do ulic, čteme novinový titulek. Mohl by popisovat realitu v Saúdské Arábii? Ani náhodou, neboť tam žádná opozice prostě není.
Islámská demokracie se nebouří proti islámskému charakteru Íránu, ten je zakotven v ústavě, ale proti machinacím při volbě reprezentace. Však také Ahmadínežád není žádný náboženský fanatik, ale z pohledu teheránské elity prostě buran, zupák. A světe div se, úřady výsledky voleb přezkoumají. Jistě, má to daleko k souboji o přepočet hlasů mezi Bushem a Gorem na Floridě v roce 2000, ale má to k demokracii blíže, než jsme si byli ochotni připustit.
Ahmadínežád je sice despota, ale na rozdíl od iráckého Saddáma Husajna je svázán pravidly. Jenže je tu háček. Celý svět ví, že Írán vyvíjí jaderné technologie, že to není jen bublina jako s Irákem. A celý svět vidí, že Íránci se teď bouří proti Ahmadínežádovi, proti muži, který je s tou hrozbou spjat. Že by tedy naděje pro Obamu? Ať fandíme islámské demokracii jakkoliv, problém je v tom, že pro íránskou jadernou bombu jsou i ti demonstranti v ulicích Teheránu.
