PETRÁČEK: Kam ČSSD tam lid

Klíčem k umění referend je formulace otázky. A byl by v tom čert, aby kraje otázky nezformulovaly tak, že hlas lidu dá legitimaci právě ČSSD. Uvažujeme-li racionálně, pohybujeme-li se ve světě, kde je něco za něco, ta otázka musí obsahovat slova "a zároveň", "a tím": Chcete nižší poplatky a zároveň horší služby? Chcete vyšší poplatky a tím i lepší služby? Jenže ve světě Jiřího Paroubka, kde není nutné omezit výdaje ani v době krize, se dočkáte spíše otázky typu: Chcete nižší poplatky? A na to, jak vyzní hlas lidu, můžete vsadit výplatu.

Teoreticky nelze proti referendům namítnout vůbec nic. Vždyť je to přímá demokracie, kořenící už ve středověkém Švýcarsku, tak proč by nefungovala u nás? Právě proto, že kultura referend se pěstuje tak dlouho a systematicky jako anglický trávník: Švýcaři ji kultivují už sedm set let, než si mohli dovolit takové věci jako referendum o pokračování přistěhovalectví: v zemi, kde cizinci tvoří dvacet procent populace, řekl hlas lidu těsnou většinou "ano".

Šlo by to u nás? Ani ve snu. Vzpomeňte si, jak maďarský hlas lidu odmítl zdravotnické poplatky. V takovém případě ale lid nese následky. Pak by se i Paroubkova vláda musela zachovat ne podle svých slibů, ale podle majora Terazkyho z Černých baronů: Dětičky, chcetě želé? Mátě smolu. Já myslel, že něchcetě.