Být na jedné lodi s profesorem brněnské techniky je jiná káva, ale Kolíbal už řekl, že boj proti manipulaci s časem chce pojmout vědečtěji. No potěš pámbu.
Být proti letnímu času má s vědou společného asi tak málo jako pečení housek. Je to ryzí politikum, boj nepatrné menšiny za něco, co většině připadá automatické a přirozené. Donkichotský zápas, řeknete si. Přesto v sobě skrývá cosi obecného a aktuálního. Být proti letnímu času znamená být proti homogenizaci za každou cenu, proti něčemu, co se udržuje v chodu jen proto, že to tak prý dělají všichni.
Ano, dělá to většina, ale její argumentace je dnes už "prázdná a falešná". Není náhodou, že letní čas se poprvé objevil za první světové války, pak za druhé světové a nastálo od ropné krize v sedmdesátých letech. Byly to doby, kdy vlády sahaly po kasárenské organizaci společnosti a hlavní argument zněl, že se ušetří energie. Ale dnes?
Podle Pražské energetiky letní čas ušetří jen kolem rovnodennosti, a to asi jedno procento. Podle Rakušanů spotřebu energie naopak zvýší, neboť lidé jezdí více auty. Američané tvrdí, že prodloužení letního času o sedm týdnů zvýší zisky golfového byznysu o čtvrt miliardy dolarů. Věda? Nenechte se vysmát. Boj proti letnímu času je boj proti skupinovým zájmům. Ale jak proti nim bojovat, když je homogenizuje celá EU? Toť úkol pro profesora Kolíbala.
