Nebo Samuel Huntington. Jeho teorii střetu civilizací odmítají intelektuálové už čtvrt století. Ale jedete-li autem z Bukurešti do Sedmihradska, na předělu Karpat Huntingtonovu linii cítíte až fyzicky – náhle zmizí vesnice balkánské a začnou vesnice středoevropské. O postkoloniálních zemích Huntington tvrdil, že sama hospodářská i společenská modernizace k úspěchu nestačí. Platí něco z toho i v Česku, které žije už tři generace v míru a třicet let v demokratickém režimu?
PETRÁČEK: Čím smrdí Huawei. NÚKIB se snaží doložit, že čínské riziko tu je |
Platí, jak dokládají práce geografů z Karlovy univerzity. Podíváme-li se na jejich typologii oblastí Česka, na to, které regiony řadí mezi rozvojové, znevýhodněné, či dokonce ohrožené, jistá zobecnění člověka napadnou. Po válce napsal novinář Michal Mareš sérii článků později knižně vydaných s titulem Přicházím z periferie republiky. Zabýval se lidskými i sociálními problémy právě vysídleného pohraničí v době, kdy převládal triumfalismus, ale potlačené problémy se už hlásily.
I dnes lze často říci „přicházím z periferie republiky“, ač se ta periferie neváže jen na Sudety. Globalizace, modernizace, industrializace, urbanizace, to vše vede k soustředění lidského, ekonomického i kulturního života do center a k poklesu zájmu o periferie. Právě to analyzují geografové. Řada jevů přetrvává i tři generace po odsunu Němců. Není náhoda, že stabilní drobné osídlení venkova (vsi do 250 obyvatel) se soustředí v autochtonních oblastech (jihozápad či severovýchod Čech, Vysočina), ale sociální patologie v pohraničí. Náhoda není ani to, že jako „ostrovy pozitivní deviace“ se z pohraničí vymykají Domažlicko, Náchodsko či okolí Trhových Svinů.
PETRÁČEK: O intervenci do Venezuely mluví Zeman rozumně |
Podpořit zaostávající oblasti nepřináší přímý zisk. Ale vláda desetimilionové země by měla dělat něco pro to, aby život co nejlépe fungoval i na periferiích republiky, ačkoliv ty periferie leží třeba ve vnitrozemí.
