Důvod je zřejmý. V levicové intelektuální líhni uzrál čas na přehodnocení Havlova odkazu o zcela otevřeně se o tom mluví. Takže kdo to nechce jen papouškovat – například premiér Sobotka před svou cestou do Washingtonu, kde odhalí Havlovu bystu –, dává přednost vyvažování.
Bohuslav Sobotka v článku pro Foreign Policy vyvážil Havlovu úlohu rolí helsinského procesu, což je jen detail. Lubomír Zaorálek to bere zásadněji. Když včera zahajoval tradiční poradu velvyslanců v Černínském paláci, vyvážil Havlovu úlohu rolí Dienstbiera staršího. "Díky Václavu Havlovi a Jiřímu Dienstbierovi je důležitou součástí české zahraniční politiky její lidská dimenze," praví se v úřední zprávě. Ale tady si ministr Zaorálek tak trochu naběhl na vidle.
Kdo si pamatuje první polovinu 90. let, nemůže zapomenout na spor mezi Havlem a Dienstbierem právě ve věci lidské dimenze zahraniční politiky. Havel viděl lidskou dimenzi v podpoře těch na Balkáně (zejména Bosňanů), které považoval za oběť Miloševičovy agresivní politiky Bělehradu. Dienstbier měl lidské pochopení pro srbskou politiku a srbské zájmy. Měl pro ně pochopení až tak velké, že ho zavedlo blíže Václavu Klausovi než Václavu Havlovi.
Říkalo se tehdy, že je to první ostrý spor mezi bývalými disidenty v exekutivě (pravda, Dienstbier byl ministrem zahraničí jen necelé dva roky a Havel neměl exekutivní funkci, ale tak puntičkářsky se to v té době nebralo). Teď ministr Zaorálek de facto říká, že Havel a Dienstbier byli součástí téhož étosu. To jsou paradoxy, zní havlovské klišé pro takové situace.
