Těžko si pro redakci studentského časopisu představit větší zadostiučinění, než převedení hlavního tématu čísla na celostátní úroveň. Včerejší Lidové noviny se totiž chytly hlavní myšlenky našeho předvolebního čísla, které zní: „akademická půda by se neměla politiky bát“.
Náš časopis není politicky nijak profilovaný a politikou se zaobírá jen zřídka. Sama Fakulta sociálních věd je pro nás dostatečnou zdrojnicí témat. V květnu jsme nicméně udělali výjimku a přinesli sedm stran o velké politice. Kromě volebního průzkumu mezi 130 studenty FSV (tzv. sociály), ve kterém mimochodem vyhrála ODS (39 %) a Strana Zelených (24 %), jsme publikovali i rozhovor s naším politologem Tomášem Lebedou, analýzu volebních programů či článek o mládežnických odnožích velkých stran. To vše bylo doprovozeno placenou inzercí šesti politických stran včetně komunistů.
Volební speciál obsahoval i můj článek o Matěji Stropnickém, který je podle všeho jediný student fakulty, který v parlamentních volbách kandiduje. Z toho titulu jsme mu také věnovali půl strany včetně fotografie, nejednalo se však o jeho propagaci a už vůbec ne o vyžádaný PR článek, kterým by Stropnický hrál „nefér“ hru.
Zpracování a sdělení článku je však někdy lhostejné, protože již prostá medializace kandidátovi v politickém boji pomůže (to však platí i o článku s ještě větší fotkou ve včerejších LN).
V titulku jsem Matěje Stropnického skutečně nazval „fakultním želízkem ve volbách“, což možná není úplně vystihující, ale cosi pravdivého na tom je. Skutečnost, že Matěj je studentem fakulty, teoreticky může na jeho spolužáky-voliče působit v rámci fakultní sounáležitosti jako určitý faktor. Navíc, kdyby Stropnický skutečně uspěl, mohl by se fakultě či univerzitě ve sněmovně hodit, přinejmenším jako dobrý komunikátor problémů, které např. humanitní školy trápí. A v tomto ohledu je jedno, za jakou konkrétní stranu kandiduje.
Kauza má však svou hlubší podstatu: samotný vztah politiky a univerzity. Tento fenomén má v českém prostředí zvláštní, historicky podmíněné postavení. V totalitní době vysoké školy podléhaly politické objednávce jedné strany, což po sametové revoluci vedlo k opačnému extrému: snaze o vytěsnění všeho politického mimo tzv. „akademickou půdu“. V kontextu tehdejší atmosféry šlo o krok správný, ale v roce 2006 jsme již přeci jen dál. Politika jako téma diskusí navíc nikdy vysoké školy neopustilo, a už vůbec ne fakulty humanitní.
Je samozřejmé, že politické ideologie by neměly určovat náplň a průběh studia, i když tomu např. ve Francii či Belgii bývá. České školy by se měly vydat racionální cestou, tzn. více se otevřít okolí a lépe s ním komunikovat.
Náš časopis není politicky nijak profilovaný a politikou se zaobírá jen zřídka. Sama Fakulta sociálních věd je pro nás dostatečnou zdrojnicí témat. V květnu jsme nicméně udělali výjimku a přinesli sedm stran o velké politice. Kromě volebního průzkumu mezi 130 studenty FSV (tzv. sociály), ve kterém mimochodem vyhrála ODS (39 %) a Strana Zelených (24 %), jsme publikovali i rozhovor s naším politologem Tomášem Lebedou, analýzu volebních programů či článek o mládežnických odnožích velkých stran. To vše bylo doprovozeno placenou inzercí šesti politických stran včetně komunistů.
Volební speciál obsahoval i můj článek o Matěji Stropnickém, který je podle všeho jediný student fakulty, který v parlamentních volbách kandiduje. Z toho titulu jsme mu také věnovali půl strany včetně fotografie, nejednalo se však o jeho propagaci a už vůbec ne o vyžádaný PR článek, kterým by Stropnický hrál „nefér“ hru.
Zpracování a sdělení článku je však někdy lhostejné, protože již prostá medializace kandidátovi v politickém boji pomůže (to však platí i o článku s ještě větší fotkou ve včerejších LN).
V titulku jsem Matěje Stropnického skutečně nazval „fakultním želízkem ve volbách“, což možná není úplně vystihující, ale cosi pravdivého na tom je. Skutečnost, že Matěj je studentem fakulty, teoreticky může na jeho spolužáky-voliče působit v rámci fakultní sounáležitosti jako určitý faktor. Navíc, kdyby Stropnický skutečně uspěl, mohl by se fakultě či univerzitě ve sněmovně hodit, přinejmenším jako dobrý komunikátor problémů, které např. humanitní školy trápí. A v tomto ohledu je jedno, za jakou konkrétní stranu kandiduje.
Kauza má však svou hlubší podstatu: samotný vztah politiky a univerzity. Tento fenomén má v českém prostředí zvláštní, historicky podmíněné postavení. V totalitní době vysoké školy podléhaly politické objednávce jedné strany, což po sametové revoluci vedlo k opačnému extrému: snaze o vytěsnění všeho politického mimo tzv. „akademickou půdu“. V kontextu tehdejší atmosféry šlo o krok správný, ale v roce 2006 jsme již přeci jen dál. Politika jako téma diskusí navíc nikdy vysoké školy neopustilo, a už vůbec ne fakulty humanitní.
Je samozřejmé, že politické ideologie by neměly určovat náplň a průběh studia, i když tomu např. ve Francii či Belgii bývá. České školy by se měly vydat racionální cestou, tzn. více se otevřít okolí a lépe s ním komunikovat.
