Nikdy jsem ze své babičky nebyla tak zoufalá, jako když mě jako dítě hlídávala. To nade mnou měla neomezenou moc, a i když mě nebila (snad ani plácnout po zadečku by mě neuměla!), stačilo říct rodičům, když přišli domů, že „Ivuška dnes byla zlobivá“. Pak mi buď tatínek nasekal gumovou hadicí, anebo se mnou celý večer nemluvila ani klika od záchodu.
Jako dítě jsem nikdy nepřišla na to, jak si počínat, aby „Ivuška dnes nezlobila“. Babiččina prohlášení mi přišla zcela náhodná.
Když jsem povyrostla a babičky už se nikdo neptal, jestli „Ivuška zlobila“, stal se z mojí hodné bábi ceněný studijní materiál.
