Ten první je triviální a týká se psaní velkých písmen: „jidáš“, přestože jde původně o jméno jednoho z apoštolů, zde vystupuje jako obecný název druhu pečiva, a tak protože „rohlík“ píšeme s „r“, budeme psát „jidáš“ s „j“.
Tvar jidášů má připomínat buď svinutý provaz, nebo – naturalističtěji – rovnou smyčku, v níž Jidáš (tentokráte s „J“) „odšed, oběsil se“, jak to pěkným minulým přechodníkem popisuje Matoušovo evangelium (Mat 27,5, ve znění Bible kralické).
Potomci Přemysla Oráče. Původní jazyk označoval zemědělce různými názvy |
Což může být jakýmsi úvodem k problému Jidáše samotného. Ten je dnes nejčastěji vnímán jako podlá, morálně opovrženíhodná osoba schopná za malý finanční či jiný prospěch zradit dokonce i své nejbližší (a i v tomto zobecněném významu „zrádce“ je možno psát „jidáš“ s malým „j“ – pěkně to dokládá např. Rudé právo, v němž bychom se v r. 1950 např. byli mohli dočíst, že „Nepřátelé leninismu, vedeni jidášem Trockým … dělali zoufalé pokusy zmařit socialistickou výstavbu“).
