Půlnoc se dostavila, to už jsme byli na náměstí SNP, to je v Bratislavě něco jako v Praze Václavák, dodám pro pořádek. Tam už byla hlava na hlavě, do noci prskaly rachejtle, hrála muzika, lidi pálili československou vlajku a radovali se kolem rakve, ve které ležela figurína ztělesňující společnou republiku jako čerstvého nebožtíka.
Tenkrát v Bratislavě. Jak se Slovensko vysmeklo z kůže čechoslovakismu |
Procházeli jsme s Jaroslavem tím davem a bylo nám všelijak, převážně smutně. Ve svém Posledním slovu se zmiňuje, jak ho poznala rázná Bratislavanka a řekla mu: „Jen se dívejte, pán Veis! Ti lidé tančí!“ Už nedodal, co jí na to odpověděl, a na to si zase už třicet let pamatuju já: „Vidím,“ přitakal Jarda. „Teď jde o to, aby tančili za rok i za deset let.“
