Když nedávno vysílali reportáž z bojů kdesi na východě Ukrajiny, nebyli v záběru žádní mrtví ani ranění, jen chlapi, co ládovali kanóny. Jednoho z nich se reportér zeptal, jak to jde a jak se cítí. Nečekala jsem, že si dotázaný bude stěžovat, nespokojencům se televize vyhýbá, ale rozzářený obličej toho chlápka s nábojem velikosti novorozence v náručí mě fakt překvapil. Neměl zrovna čas na vybavování, i tak se ale zastavil, aby s očima jiskřícími vzrušením řekl, že se nikdy necítil líp. „Je to nejlepší práce, jakou jsem kdy měl,“ dodal s tím, že bránit vlast je vždycky nádhera.
22. května 2023 20:16
Člověk si občas myslí, že ví, a přitom neví. Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že tam, kde se střílí, teče krev, úpí zranění a chybí sebemenší pohodlí, musí být každý nešťastný. V televizi to tak ovšem nevypadá.
