To loučení mělo prvky rituálu. Lidský řetěz, oheň, znějící zvony. To vše bylo improvizované, leč spontánní, autentické, se vším, co to přináší. Pohled na lidi stojící v kruhu kolem ohně mohl leckomu evokovat rituál spíše pohanský. Ale to není kritika. Jen konstatování stavu, kdy lidé nemají rituály „natrénované“, ale zároveň vědí, že je občas potřebují. Třeba když chtějí projevit vyšší než jen individuální účast.
Slzy, ale i naděje a odhodlání jít dál. Budovu fakulty objal lidský řetěz |
Před sto či více lety by se rituálu chopila katolická církev. To dnes nejde. Katolíci už nemají monopol a hlavně to vnímají po svém. Při mši v katedrále leželo na oltáři 18 růží – i za „toho, který se nechal ovládnout zlem“. Chtěli by to tak akademici, studenti či blízcí obětí? Asi ne, jak ve čtvrtek doložilo zvonění zvonů po 14 minut.
Žádný jasný návod k dispozici nemáme. Ale že rituály občas potřebujeme a že je to téma k zamyšlení, to čtvrtek doložil jasně.
