Výsledky parlamentních voleb v květnu 1946 udivily všechny, vítěze i poražené. Komunisté v nich z velkou převahou zvítězili, v českých zemích pro ně z pěti milionů voličů hlasovalo na dva miliony lidí. V celorepublikovém měřítku pak Komunistická strana Československa a její slovenská odnož získaly 37,7%hlasu a v třistačlenném parlamentu obsadily 114 křesel.
| Květen 1946 |
|
• Neodolatelné poselství z máje 46 |
| Anketa: Jakou stranu jste volili v roce 1946 a proč? |
|
Josef Škvorecký V posledních kvazisvobodných volbách před pučem jsem jako katolík volil Lidovou stranu. Měla taky nejlepší publicisty, zejména Pavla Tigrida a Helenu Koželuhovou. Stála nejdál od dobových tendencí, a v letech, která následovala, víc a víc mi z duše mluvil Evelyn Waugh: Umělec musí být reakcionář. Musí se stavět proti náladě doby ... musí tvořit aspoň trochu opozice. I velcí viktoriánští umělci byli všichni antiviktoriánští, navzdory tlaku, který je nutil, aby se přizpůsobili. Václav Vaško Nevolil jsem, protože jsem se vracel z Moskvy, kde jsem pracoval na velvyslanectví a nebyl jsem na volebním seznamu. Ale vím, koho bych volil: lidovce. Arnošt Lustig Volil jsem komunisty. Skončila válka, ve které, jak se zdálo, zemřel svět, jaký jsme znali před ní. Nastala doba, která se podobala peklu. Cítil jsem - vědomě i podvědomě - potřebu změnit svět. A nejradikálnější změnu nabízela iluze nebo utopie komunismu a její první stupeň socialismus. O Sovětském svazu jsme věděli málo, ale něco přece: že spolu s Amerikou, Anglií a Francií porazil nacismus. To zvětšovalo iluzi o něm. Volili jsme naději, ačkoliv ve skutečnosti jsme si zvolili rozčarování. V roce 1946 byla spousta lidí nadšených pro vzor Sovětského svazu. Přesto, že nás leckdo i varoval, například důstojníci Sovětské armády, třeba jeden plukovník mi řekl: „Komunismus, to znamená když bude chleba, nebude sůl, a když bude sůl, nebude chleba.“ A my mysleli, že to jsou zrádci. A tak jsme jako slepé štěně volili šťavnatého buřta, ze kterého ale nezbyla ani šlupka. A zbytek už známe. Utopie není skutečnost, iluze není pravda. Naštěstí jsem dnes o něco málo chytřejší. Bohužel taky starší. Vladimír Křížek Národní socialisty, protože v rodině byla silná masarykovská tradice a tato strana měla k prezidentovi Benešovi a principům a ideálům TGM nejblíže. Jiří Navrátil Stranu lidovou, protože byla jediná, která nebyla součástí tak zvaného socialistického bloku - tam byli komunisté, sociální demokraté (vedení Zdeňkem Fierlingerem, agentem KGB, což jsme tehdy ještě nevěděli) a Československá strana národně socialistická. Mě tehdy ještě k této volbě nevedly náboženské důvody, tehdy ještě jsem nebyl velký katolík, to až později, v kriminále. Ale od socialismu mě vyléčily články v Peroutkově Přítomnosti. Novinář Michal Mareš tam tehdy uveřejnil sérii textů, v nichž líčil zvěrstva z tuzemského koncentračního tábora, ukazovaly, co to znamená, když se patologická sedlina, která je v každém národě přítomna, pustí ze řetězu. Ty články se jmenovaly „Přicházím z periférie republiky“. Jiří Krejčík Volil jsem národní socialisty, poněvadž jsem si myslel, že to je takové seriozně české, byli mi nejbližší. Komunistům, kteří byli v laufu už z vděčnosti za osvobození, jsem byl pocitově vzdálen. Cítil jsem, že se sem táhne nějaká nedobrá předzvěst. Třeba jaksi tiše zmizela Podkarpatská Rus a nebylo žádoucí to komentovat. Jako když se něco neslušného ve společnosti stane, tak se to přechází. A taky to, jak nezřízeně se chovali sovětští vojáci - osvoboditelé destruovali byty, pohled na jejich gazíky vystlané rozřezanými perskými koberci, hodinky, znásilňování děvčat, to všechno mělo být jaksi zdvořile přehlédnuto, protože šlo o osvoboditele. Ve společnosti byl už znát strach a silný tlak, aby se volila komunistická kandidátka - byly to už volby pod velmi bedlivým dohledem. Vzpomínám si, jak jedna babička, která zřejmě vhodila bílý lístek, ty zbylé zmačkala do koule, ruku ponořila mezi odhozené lístky, aby nikdo nemohl zkontrolovat, koho zahodila. Milan Jungmann Komunisty. Příklon některých lidí mé generace doleva je známý: zážitek krize 30. let -v mém případě i havířská rodina na Mostecku, Mnichov a osvobození. Tenkrát jsem znal jednu dívku, která byla zapálená národní socialistka a byla mi nesmírně protivná. V průvodech vykřikovala hodně hlasitě „Totalita bude bita!“ Tehdy jsem ovšem vůbec netušil, co ona totalita je. Věřil jsem, že komunismus, tak jak ho chápali svobodomyslní intelektuálové té doby, osvobodí člověka. Dnes tehdejší vlastní hloupost a naivitu už dávno nechápu. Otakar Vávra To je dávno, nevím o tom nic. Ilja Hurník To poslední, co mě ke konci války zajímalo, byly politické strany. Viděl jsem jen národ, jednotný jako nikdy. Ten pohled se mi změnil brzy po 5. květnu. Tehdy jeden komunistický politik tvrdil: „Američané Praze nepomohli, ačkoli byli nedaleko, pomohli Sověti!“ Teď jsem věděl aspoň to, koho volit nebudu. Když volit, tedy nějaký střed, tak jako moji rodiče. Ti volili národní socialisty, stranu Benešovu. Masaryka jsme hluboce ctili, Beneše jsme měli rádi. Při tom vztahu jsem zůstal. Lubomír Lipský Národní socialisty. Nemůžu říct, že bych volil nějak uvědoměle, spíš to bylo ještě všechno naivní, žádný rozhled jsem neměl. Můj otec byl živnostník a za první republiky patřil k živnostenské straně. Když pak byla zrušená, stal se na zbytek života zapřísáhlým národním socialistou a já to zdědil po něm. Na rozdíl od různých mých kolegů, kteří podlehli té obrovské poválečné euforii rusofilské, a tím pádem i sympatiím ke komunistům. Naděžda Kavalírová Národní socialisty. Angažovala jsem se politicky, byla jsem v Klubu akademiků této strany. Živě si vzpomínám, jak jsme se skupinou chlapců a děvčat odjeli do jedné vesničky u Libverdy, která byla plná bolševiků. Rozhodli jsme se tam volit, aby neměli sto procent. Bydleli jsme ve zdevastovaném, vypleněném statku po odsunutých Němcích, nacpali jsme si pytle slámou a na nich spali. Byli jsme mladí, zdraví, pěkní, a vůbec tehdy nešlo o sex, šlo nám o výsledek voleb. Všichni jsme to také pak odnesli. Ti, kteří po únoru 1948 neemigrovali, byli postupně likvidováni a pozavíráni. Někteří ihned, jiní ve velkých politických procesech, další, jako třeba já, až po maďarských událostech v roce 1956. Marie Kubátová Určitě bych nevolila komunisty - ani tehdy, ani nyní. S povoláním zdravotníka totalitní režimy neladí. Moje maminka i za války říkala: „Tady neporúča führer, ale Hyppokrates“. Když vzpomínám na rok 1946, vím už jen, že jsme s manželem rychle chtěli dostudovat. Rozhodně jsme neprožívali žádné „Zítra se bude tančit všude“. Nějak jsme věděli, že se máme od komunistů držet co nejdál - a to nám zůstalo dodnes. František Dvořák Volil jsem stranu lidovou, můj otec byl před válkou za tuto stranu zvolen starostou obce Červenka u Olomouce, kde jsem se narodil, takže to byla pro mě volba logická. Bylo mi šestadvacet a studoval jsem na filozofické fakultě, kde měli lidovci silnou pozici. Při fakultních volbách byli první národní socialisté, druzí lidovci, třetí komunisté a sociální demokracie skončila čtvrtá. Ovšem do Rudého práva napsali palcovými titulky, že komunisté to na FF UK vyhráli. Ivan Medek Dnes už si nevzpomínám, koho jsem volil, ale na samotné volby v roce 1946 si pamatuji velice dobře. Byly založeny na dvou základních znacích - zřetelné neschopnosti pravicových stran a na lžích komunistů. Pravicové strany byly svázány s Národní frontou, ve které komunisté víceméně s přispěním prezidenta Beneše hráli hlavní roli. Nepamatuji si už přesně, čí lístek jsem tam vhodil, ale vím dobře, že po těch volbách následovalo velmi brzo strašlivé zklamání. A to pak pokračovalo celých dalších více než čtyřicet let. Ludvík Vaculík V roce 1946 jsem měl na výběr čtyři politické strany. Cítil jsem, že tíhnu ke komunistům z důvodů několika: Za prvé třídních, neboť tatínek byl dělník a býval před válkou často bez práce; za druhé z důvodů vlasteneckých, neboť nás osvobodila Rudá armáda; za třetí z důvodů intelektuálních, neboť jsem byl promořen intelektuální četbou - H. G. Wells, S. K. Neumann... Zdeněk Boháč Lidovce, tehdy a pak celá léta. Zdenek J. Slouka Národní socialisty. Nejpřijatelnější v omezeném spektru čtyř stran. Proč? Směs motivací, rozumových, intuitivních, zděděných. Otec legionář. Tatíček Masaryk. Čapek, ale i Šalda. Literatura. Nechuť k demagogii. Násilný posun moci k politické levici. Odtud omezený prostor svobodné novinářské práce, zejména sebecenzurou. Touha dýchat víc svým dechem. |
Ideály a naděje
Důvodů, proč se tak stalo, byla celá řada. Za prvé komunisté prostě a jednoduše využili situace. Bylo po válce a lidé v Československu podobně jako v ostatních zemích byli nadšeni levicovými ideály. U nás byla tato tendence na rozdíl od jiných zemí ještě silnější. Snad už je to v povaze naší společnosti a možná je to i jisté dědictví české reformace, které způsobilo, že jsme vždy více tíhli k levici.
Naši lidé byli plni ideálů a nadějí v lepší budoucnost. Chtěli, aby nový stát byl lepší a dokonalejší. Mnozí měli rovněž pocit, že první Československá republika se svou svobodou byla nedokonalá. Vyčítali jí hospodářské, sociální a politické nedostatky. Hospodářská krize, nezaměstnanost, nevyřešený národnostní problém, byrokracie, korupce, velký počet politických stran a jejich nekončící boj o moc - to byly problémy, s kterými se náš prvorepublikový stát potýkal. Lidé nechtěli, aby se tyto věci opakovaly. Také strašlivá zkušenost z Mnichova a druhé světové války přiváděla lidi k přesvědčení, že tyto hrůzy se již nesmějí opakovat.
Komunisté si toho všeho byli vědomi a předstupovali před občany jako strana, která nabízí novou alternativu s cílem odstranění všeho shnilého. Ve skutečnosti jim šlo o získání moci, ale to byl cíl, o kterém se nemluvilo. Prozatím se prezentovali jako ti, kteří mají největší zásluhy na osvobození.
Ve své politice uplatňovali „salámovou taktiku“, jinými slovy: postupnými krůčky se snažili dobýt moc. Jako první prosadili vytvoření Národní fronty a omezení počtu politických stran. Národní frontu tvořily povolené politické strany a na její půdě se měly řešit všechny politické problémy a spory. Komunisté, kteří se rozdělili na dvě strany - Komunistickou stranu Československa (KSČ) a Komunistickou stranu Slovenska (KSS) - získali v Národní frontě převahu a její existencí zavazovali za cenu jisté účasti na vládě ostatní strany ke spolupráci a podpoře nového politického systému. Následkem toho přestala legální politická opozice existovat.
Omezení politických stran se nejvíce dotklo pravicových, občanských stran, které zmizely z politického spektra. Byli zlikvidováni agrárníci, živnostníci a národní demokraté. Zrušení těchto stran odůvodňovali komunisté jejich údajnou spoluprací s nacisty. Redukce měla podle nich vést ke zjednodušení politického života a odstranění třenic; ve skutečnosti tím odstranili část své konkurence, která byla nepohodlná i zbývajícím demokratům.
Bezbřehý populismus
Za druhé se komunisté chovali jako klasická populistická strana, která slibuje všechno všem. Snažili se dokázat, že jsou stranou národní a nejdůslednější stranou, která chce dokončit proces národní revoluce, což v praxi znamenalo dosáhnout za každou cenu odsunu Němců a Maďarů, znárodnění cizího a kolaborantského majetku na našem území - tedy jeho převedení do rukou národa, tj. všech.
Komunisté se rovněž velmi operativně přizpůsobovali dané situaci. Na rozdíl od ostatních stran neměli v této době svůj pevný program a své názory přizpůsobovali velmi obratně veřejnému mínění.
Ve třetí Československé republice se v protikladu ke svému působení za první republiky představili jako strana konstruktivní, státotvorná a „demokratická“. Stylizovali se do role bojovníků za dobro, ochránců svobody, pokroku a budovatelů republiky, kterým jsou cizí omezené stranické zájmy a proti nimž stojí zlá a podlá „reakce“. Tímto pojmem označovali všechny své nepřátele -fašisty, kolaboranty i demokraty.
Českoslovenští bolševici se prohlašovali za stranu ochraňující svobodu víry a podporující všechny složky společnosti, ať už jsou to horníci, dělníci, zemědělci, živnostníci anebo intelektuálové, kteří reprezentují vědu a kulturu. To se například projevilo snahou získat na svoji kandidátku významné levicově orientované představitele vědy a kultury.
Ovládnutí mocenského aparátu
Za třetí komunisté při svém boji o voliče využívali podílu na moci, který získali už při moskevských jednáních v březnu 1945. V první poválečné vládě obsadili důležitá ministerstva vnitra, zemědělství a informací. Prostřednictvím těchto resortů ovládali bezpečnostní složky, policii, tisk a v neposlední řadě zemědělství, kde komunistický ministr zemědělství rozdával drobným zemědělcům zkonfiskovanou půdu. Mnozí zemědělci - někdejší příznivci agrárníků - je tak proto volili.
Vedle toho se snažili proniknout i do další resortů. Hned po válce byla provedena reorganizace státní správy. Byly zavedeny nové místní, okresní a zemské národní výbory, kde měli komunisté rozhodující pozice. Své lidi - členy, tajné členy, příznivce nestraníky a kolaboranty z druhých stran - velmi vehementně prosazovali do vedoucích funkcí znárodněných podniků. Komunisté od nich na oplátku očekávali podporu, a to jak ve smyslu finančním, tak ve smyslu politickém. Mnozí lidé rovněž začínali mít pocit, že díky komunistům dostávají moc a majetek do svého vlastnictví a konečně se jim začíná dařit lépe.
Snad nejlépe to vystihl ve svých pamětech exilový ministr financí Ladislav Feierabend: „Mnozí, když viděli, jak si komunisté vedou a že mají za sebou Rudou armádu a Sovětský svaz, přidali se k nim, aby se dostali do vyšších pozic nebo zakryli škraloupky z doby okupace. Komunisté ochotně přijímali každého, kdo se k nim hlásil, bez ohledu na to, jak se choval za nacistické okupace, a tak jejich řady rychle rostly.“
Perfektní volební kampaň
Nový vliv se projevil i v nárůstu členstva. Zatímco KSČ měla za první republiky v českých zemích kolem 28 tisíc členů, což ji už tehdy stavělo mezi nejsilnější komunistické strany střední Evropy, tak po válce měli komunisté v březnu 1946 na milion členů.
Svou roli v jejich úspěchu sehrávala i dobrá stranická organizace a snaha vybudovat co nejlepší a nejdokonalejší aparát, což už je v povaze totalitních stran. Pavel Tigrid k tomu v jedné ze svých knih dodává „Znáte komunisty - oni jsou šíleně činorodí. My v neděli ještě spali a oni už něco tiskli, vyráběli a redigovali, jezdili, přednášeli, zakládali kluby atd.“ Jejich činorodost se projevovala i v perfektní předvolební kampani, která byla podle mého soudu dalším důvodem úspěchu. KSČ se už od podzimu 1945 připravovala na volby. Za organizační stránku věci bylo odpovědné organizační oddělení ÚV KSČ pod vedením Marie Švermové. Ta se mohla při jejich přípravě opřít o rozvětvený aparát, velké finanční zdroje a mnoho zapálených straníků.
Jejich kampaň naplno začala oslavami Prvního máje. Tyto oslavy měly v komunistickém podání tři části: předvečer, dopoledne 1. máje a májové odpoledne. Předvečer oslav byl ve znamení národních tradic v upravené podobě. Na mnoha místech se uskutečnilo tradiční pálení čarodějnic, které se provádělo pod heslem „pálení reakce“. Na Prvního máje dopoledne se konaly průvody a odpoledne zase zábavy, které byly ovšem aranžovány mnohde v komunistickém duchu. Kampaň pak vyvrcholila týden před volbami, který komunisté nazvali týdnem osobní agitace, kdy každý soudruh dostal za úkol získat ještě tři voliče.
Nejúspěšnější byli čeští komunisté v severních Čechách, ve volebním kraji Ústí nad Labem, kde získali celkem 56,4 % hlasu, na druhém místě v kladenském kraji (53,6 %) a na třetím v karlovarském kraji (52,2 %). Jejich úspěch byl zde zcela pochopitelný. V severních Čechách byla velká část území vystěhována, protože zde žili sudetští Němci. Po válce sem přicházeli noví lidé a ti byli velmi často z řady nejrůznějších důvodů komunistům zavázáni. Mnozí zde získali například zabavený sudetský majetek atd. Noví obyvatelé proto volili ve velkém KSČ. V některých severočeských okresech získala i přes 60 % (např. Děčín 62 %, Kadaň 62 %, Duchcov 61 %).
Naopak nejméně hlasů získali v krajích stabilních, s malými přesuny obyvatelstva. Příkladem může být zlínský kraj (30,9 % pro KSČ), kde jako v jediném kraji nevyhráli komunisté, ale lidovci (36,4 %). Relativně málo hlasů získali komunisté též v olomouckém (32,4 %) a opavském (33,1 %) kraji.
Účel světí prostředky
To vše ve svém úhrnu připravilo takový úspěch. Naše společnost měla po roce 1948 brzy pocítit, jak je nebezpečné věřit krásným, leč neuskutečnitelným ideálům. Jan Masaryk řekl, že „komunismus se skládá z deseti procent ideologie a devadesáti procent taktiky“. Ve své politice se komunisté vždy řídili heslem, že účel světí prostředky. Vše podřídili svému základnímu cíli získat moc. Nechtěli zachovávat svobodu, zlepšit postavení rolníků, živnostníků, intelektuálů a věřících - chtěli jenom získat moc, a to se jim nakonec v únoru 1948 také povedlo.
