Pana Fischera neznám, ale stačí mi nahlédnout do jeho životopisu. Ten, kdo vstoupil do KSČ v roce 1981 a vystoupil z ní v roce 1989, není nic jiného než kariérista. Nejspíš jen loajálně sedával na stranických schůzích a naoko budoval socialismus. Ale režimu tak přičinlivě dělal potřebnou stafáž.
Takových jsou jistě stovky a nemám sebemenší chuť je kádrovat, ale nestojí v čele této země.
Stejně tak mi vadí, že dvacet let po listopadu je členství v této odporné organizaci, která má na svědomí nezměrné lidské utrpení, bagatelizováno, zametáno pod stůl jako něco nepodstatného, nedůležitého.
Jiří Bartoška kdysi prohlásil, že seriál Rodáci, falšující dějiny právě podle pokynů KSČ, je s prominutím jeho lejno na patě. Měřeno touto optikou nový premiér za sebou táhne celou senkrovnu, a nikdo se nad tím nepozastaví, jen když kodrcá kolem, tak si možná někteří delikátně zacpávají své nosíky. Anebo jsou rádi, že jejich másla na hlavě zatím drží a veřejně se neroztékají.
Ano, je mi známo, že politika je handl, ale i ten se dá dělat s určitou mírou cti v těle. Jak by pan premiér nevstoupil do strany, když se pak mohl habilitovat jako docent na VŠE? Argument, který bývalí soudruzi jako třeba Vladimír Dlouhý tak rádi používají, a to sice - to jsem se měl dívat, jak mě přeskakují ti neschopní - mě pokaždé uzemní. Každý podle své morálky a svého přesvědčení. A obojí bylo, a bohužel stále ještě je, vepsí, to se tedy komunistům povedlo. Lámání charakterů bylo pro totalitní režimy vždy účinnou metodou.
Člověk nemusel za normalizace být hned disidentem, každý se na to necítil, ale pro slušné lidi existovaly meze, které se nepřekračovaly. Nikdy jsem nepochopila, jak ten, kdo jako dítě nebo adolescent viděl přijet v roce 1968 tanky, zažil tu děsivou beznaděj a stál tváří v tvář Asijcům s mířícími samopaly, se o nějakých deset patnáct let později nechal zverbovat kvůli vyššímu platu, postupu v kariéře a jiným ubohým výhodám. A ještě trapnější bylo, že někteří z nich, když už je do partaje nahnali, ani žádných zvláštních výhod nedosáhli, a tak v ní trčeli a užírali se.
To, zdá se, ale nebyl případ našeho nového premiéra. Jak to chodilo na akademické půdě, znám ze studentských let dost dobře. Jet i v druhé půlce osmdesátých let na stáž do kapitalistické ciziny jako „neangažovaný“ student bylo nemyslitelné, nabídky studijní oddělení vracelo, protože zřejmě socialistický studující se prohnilého Západu štítil. Ale prověřený soudruh a agilní esesmák měl zpravidla dveře otevřené, přičemž strana byla první předpoklad, aby vůbec byl shledán možným adeptem. Docentské práce nestraníků ležely na vysokých školách léta v šuplatech a soudruzi obhajovali jedno přiblblé téma za druhým, jen to fičelo. Nestraníci zůstávali doživotními asistenty a rodiny živili za platy, jakými by pohrdl i kopáč. A stejně o nich strana rozhodovala a její příslušníci si svou moc užívali. A dnes má být jejich členství jen drobnou kosmetickou vadou, miláčku, vše odpuštěno, hlavně když jsi schopný.
A není třeba člověk s takovým morálním profilem schopný všeho? V osmdesátých letech mu s největší pravděpodobností nestál nikdo na krku, aby musel do KSČ, šel tam dobrovolně, pragmaticky a nejspíš i cynicky - za kariérou. Do partaje, která vraždila, zavírala lidi za jiné přesvědčení do koncentráků, kradla a zrajtovala celou zemi. A proto nechci, aby byl mým premiérem.
Takových jsou jistě stovky a nemám sebemenší chuť je kádrovat, ale nestojí v čele této země.
Stejně tak mi vadí, že dvacet let po listopadu je členství v této odporné organizaci, která má na svědomí nezměrné lidské utrpení, bagatelizováno, zametáno pod stůl jako něco nepodstatného, nedůležitého.
Jiří Bartoška kdysi prohlásil, že seriál Rodáci, falšující dějiny právě podle pokynů KSČ, je s prominutím jeho lejno na patě. Měřeno touto optikou nový premiér za sebou táhne celou senkrovnu, a nikdo se nad tím nepozastaví, jen když kodrcá kolem, tak si možná někteří delikátně zacpávají své nosíky. Anebo jsou rádi, že jejich másla na hlavě zatím drží a veřejně se neroztékají.
Ano, je mi známo, že politika je handl, ale i ten se dá dělat s určitou mírou cti v těle. Jak by pan premiér nevstoupil do strany, když se pak mohl habilitovat jako docent na VŠE? Argument, který bývalí soudruzi jako třeba Vladimír Dlouhý tak rádi používají, a to sice - to jsem se měl dívat, jak mě přeskakují ti neschopní - mě pokaždé uzemní. Každý podle své morálky a svého přesvědčení. A obojí bylo, a bohužel stále ještě je, vepsí, to se tedy komunistům povedlo. Lámání charakterů bylo pro totalitní režimy vždy účinnou metodou.
Člověk nemusel za normalizace být hned disidentem, každý se na to necítil, ale pro slušné lidi existovaly meze, které se nepřekračovaly. Nikdy jsem nepochopila, jak ten, kdo jako dítě nebo adolescent viděl přijet v roce 1968 tanky, zažil tu děsivou beznaděj a stál tváří v tvář Asijcům s mířícími samopaly, se o nějakých deset patnáct let později nechal zverbovat kvůli vyššímu platu, postupu v kariéře a jiným ubohým výhodám. A ještě trapnější bylo, že někteří z nich, když už je do partaje nahnali, ani žádných zvláštních výhod nedosáhli, a tak v ní trčeli a užírali se.
To, zdá se, ale nebyl případ našeho nového premiéra. Jak to chodilo na akademické půdě, znám ze studentských let dost dobře. Jet i v druhé půlce osmdesátých let na stáž do kapitalistické ciziny jako „neangažovaný“ student bylo nemyslitelné, nabídky studijní oddělení vracelo, protože zřejmě socialistický studující se prohnilého Západu štítil. Ale prověřený soudruh a agilní esesmák měl zpravidla dveře otevřené, přičemž strana byla první předpoklad, aby vůbec byl shledán možným adeptem. Docentské práce nestraníků ležely na vysokých školách léta v šuplatech a soudruzi obhajovali jedno přiblblé téma za druhým, jen to fičelo. Nestraníci zůstávali doživotními asistenty a rodiny živili za platy, jakými by pohrdl i kopáč. A stejně o nich strana rozhodovala a její příslušníci si svou moc užívali. A dnes má být jejich členství jen drobnou kosmetickou vadou, miláčku, vše odpuštěno, hlavně když jsi schopný.
A není třeba člověk s takovým morálním profilem schopný všeho? V osmdesátých letech mu s největší pravděpodobností nestál nikdo na krku, aby musel do KSČ, šel tam dobrovolně, pragmaticky a nejspíš i cynicky - za kariérou. Do partaje, která vraždila, zavírala lidi za jiné přesvědčení do koncentráků, kradla a zrajtovala celou zemi. A proto nechci, aby byl mým premiérem.
