Bohumil Doležal (LN 1.10.) vyjadřuje pochopení pro odpor britských konzervativců vůči Lisabonské smlouvě. Zároveň si utahuje z jejich "české parodie" (míněna nepochybně ODS), která podle něj žije někde v roce 1945, v iluzích o našich anglosaských spojencích i o Rusku. Tak naivní opravdu nejsme. Ale je třeba odmítnout dnes módní tezi, kterou podprahově hlásá i Doležal: že totiž ten, kdo odmítá Lisabon, je vědomě či nevědomě agentem Ruska, krerý nás vhání znovu do područí Moskvy a oslabuje naše západní vazby. To je nesmysl, jen naruby převrácená parafráze hesla "je proti nám, kdo není s námi". Evropská unie by se zcela jistě bez Lisabonské smlouvy obešla (jako se bez ní obešla doposud), nezhroutila by se, ani nerozpadla. Toto pečlivě vypiplané dítě německého předsednictví EU nepřináší více demokracie či lepší fungování evropských institucí. Jde prostě o nové překreslení poměrů na mocenské mapě Evropy ve prospěch německo-francouzského "tvrdého jádra" EU, v důsledku bezprecedentního rozšíření EU na východ. To je reálpolitika, netřeba se nad tím pohoršovat, ale aspoň si také nelžeme do kapsy. Pokud by smlouva padla pod stůl díky "nějakým" Irům nebo Čechům, znamenalo by to ránu především pro lídry typu Merkelové nebo Sarkozyho, kteří do ní investovali mnoho svého politického kapitálu a proto nic takového nepřipustí. Vypadali by před světem jako šašci, kteří nedrží otěže evropské integrace pevně v rukou. Proto bylo vyvinuto tolik tlaku jak během sjednávání smlouvy, tak nyní během její ratifikace. Proto ostatně M. Topolánek jako premiér nemohl v roce 2007 dojednat nic jiného, než dojednal – jsa tísněn zvenčí velkými evropskými hráči a zevnitř jak domácí opozicí, tak koaličními partnery v tehdy již de facto menšinové vládě. Něco o tom vím, byl jsem u toho. Nicméně nikoliv bezvýznamná část ODS to dodnes nese s (Doležalem vtipně karikovaným) skřípením zubů.
Pravdou totiž je, že pokud jde o evropskou integraci, během 90. let si cílevědomá a pilná německá politika názorově "nakoupila" kompletní středo- a výchoevropské politické elity od leva do prava. Téměř všichni skončili buď u evropských lidovců nebo evropských socialistů, kteří se v otázkách evropské politiky prakticky neliší a kde německé strany (CDU a SPD) dominují. To platí i pro ČR, s čestnou výjimkou ODS. Proto jsme po letošních eurovolbách odešli z frakce EPP a založili frakci novou, právě s britskými konzervativci. Nehledě na geografické a geopolitické odlišnosti ČR a Velké Británie (které nikdo nepopírá), považujeme za potřebné prosazovat jiný, pružnější model EU, než je Německem vygenerovaný, do střední Evropy importovaný a Lisabonem dále posílený eurofederalismus. Ten bychom totiž mohli akceptovat za jediného předpokladu: že jedinou myslitelnou budoucnost ČR vidíme v roli satelitu zmíněného "tvrdého jádra" EU a že jsme kvůli tomu postupně ochotni rezignovat na základní atributy státní suverenity. Zda ano či ne - na to nechť si každý už odpoví sám.
Pravdou totiž je, že pokud jde o evropskou integraci, během 90. let si cílevědomá a pilná německá politika názorově "nakoupila" kompletní středo- a výchoevropské politické elity od leva do prava. Téměř všichni skončili buď u evropských lidovců nebo evropských socialistů, kteří se v otázkách evropské politiky prakticky neliší a kde německé strany (CDU a SPD) dominují. To platí i pro ČR, s čestnou výjimkou ODS. Proto jsme po letošních eurovolbách odešli z frakce EPP a založili frakci novou, právě s britskými konzervativci. Nehledě na geografické a geopolitické odlišnosti ČR a Velké Británie (které nikdo nepopírá), považujeme za potřebné prosazovat jiný, pružnější model EU, než je Německem vygenerovaný, do střední Evropy importovaný a Lisabonem dále posílený eurofederalismus. Ten bychom totiž mohli akceptovat za jediného předpokladu: že jedinou myslitelnou budoucnost ČR vidíme v roli satelitu zmíněného "tvrdého jádra" EU a že jsme kvůli tomu postupně ochotni rezignovat na základní atributy státní suverenity. Zda ano či ne - na to nechť si každý už odpoví sám.
