Nejdřív Obama. Tak má tam zhruba stotisícovou armádu, peníze na žold mu docházejí, trpělivost manželek a maminek taktéž, kromě toho on sám nemá v povaze příliš mnoho okupačních rysů a nejraději by měl vojáky pěkně doma, v luxusních amerických kasárnách.
Každý mrtvý Američan nejen bolí na duši, ale ubírá i voličů. A tak podle amerického prezidenta do roku 2014 by v neklidném (a v poslední době stále neklidnějším) Afghánistánu neměl zůstat ani jeden syn amerického lidu. Veškerou zodpovědnost za to, co se děje pod Hindúkušem, si na svá bedra vezmou synové lidu Afghánského.
Některé provincie už koaliční vojska začala předávat Afgháncům. Jenže zprávy o tom, jak se místní obyvatelstvo zase začíná starat o svůj rozvrácený stát, překrývají v posledních týdnech novinky o útocích, popraveném osmiletém klukovi, zavražděném rádci prezidenta Afghánistánu Karzájího, jeho zastřeleném nevlastním bratrovi, starostovi města Kandahár roztrhaném na kusy bombou schovanou v turbanu...
Nechci být poslem špatných zpráv, ale jakmile Afghánistán opustí poslední voják západní koalice, pustí se do sebe Tádžici s Paštůnama, do toho s přimísí Hazárové, zapletou pákistánské tajné služby a íránští islamisté, a je z toho mela stejná, jako na počátku 80. let Tehdy zahraniční ambasády včetně té československé prchaly z Kábulu tak rychle, že si nestačily ani vzít vzácné perské koberce, co si na místních trzích diplomaté výhodně nakoupili. V troskách budovy československého zastupitelského úřadu jsem dokonce našla kompletní spisy někdejšího komunistického bose Bohuslava Chňoupka.
Dnes se poměrně levně prodávají na afghánském trhu místo tuhého podpalovače "pepo". Při pohledu na ty sebrané spisy mne vždycky jímala hrůza – jak pomíjivé je vítězství jedné ideologie nad druhou. A to je to Obamovo dilema. Odejde a bude říkat, že je neporažen, ale občanská válka v Afghánistánu rozhodně nebude vítězstvím americké ideologie. Nemlivě o tom, že nové základny teroristů tady vzniknou ještě rychleji, než u nás vyrostou po dešti prašivky.
Teď já. Vrthla jsem do Afghánistánu v roce 2001 a namluvila si tady Afghánce.
Převrátila jsem mu život naruby, vzala ho do Teska, zoo i na Pražský hrad. Jeho rodina propadla iluzi, že se syn dobře oženil a teď se postará o důchody, sociální dávky, půjčky i svatby a pohřby. Syn se nakonec musel kvůli rostoucí materiální spotřebě početného příbuzenstva (a máme ho nějak stále víc) nechat naverbovat do okupačních (rozuměj českých) vojsk. Tatínek se přestěhoval do lepšího, sestra dala děti na vyhlášené lyceum, bratranci si napůjčovali na nová auta, koně a psy vhodné k zápasům.
Široké daleké okolí ví, že "Muhammad Younus má kluka u Američanů", a tak je v pěkným balíku". Závist není jen typicky česká vlastnost, ukazuje se.
Nevím jak Obama, ale já se připravuji na přijetí tchána a tchýně, možná švagrové se šesti dětmi, a tím končím. Mám ale obavu, že azylová náruč amerického prezidenta bude muset být o něco širší. Protože až všichni současní pracovníci, sluhové i kolegové okupačních vojsk zůstanou obnaženi, bez ochrany opevněných základen, budou se noviny hemžit zprávami o popravách "kolaborantů" a jejich příbuzných, co se topí ve špinavých dolarech.
Kdyby jen to. Ve městečku Gerešk v provincii Hilmand unesli talibové osmiletého syna místního šéfa policie. Požadovali, aby přestal sloužit americkým okupantům a kolaborantské vládě a přidal se na jejich stranu i se svým ozbrojeným mužstvem. Odmítl. Syna mu popravili pověšením na strom.
Nevím jak Obama, ale já takové zprávy o lidech, kteří se provinili jen tím, že se spřáhli s naší civilizací, číst nechci. Nevím, jak v Americe, ale u nás jsou fronty na cizinecké polici na můj vkus dost dlouhé.
