Kocourkových 16 milionů korun „odkloněných“ od manželky, luxusní byty placené ze státní kasy šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu pana Dohnala jsou směšnými prohřešky proti tomu, jaké peníze, zámky a automobily se točí v ruských nejvyšších byrokraticko-politických kruzích.
Je to logické a neměli bychom tohle Rusům slepě závidět. Jsou větší, mají více ropy a plynu a tedy logicky se u nich platí i větší úplatky, státní ouřadové jsou nenasytnější a propast mezi bohatými a chuďasy je mnohem větší, než ta naše Macocha.
Ono je mi, pravda divné, proč šéf statistického úřadu pobírá skoro 150 tisíc měsíčně, když kamarádka před důchodem se slušným vzděláním a praxí nedosáhne ani na 15 hrubého.
Nezdálo se mi ani úplně logické, že pán, co řídí chod na našich železnicích, dostane každý měsíc půl milionu korun, jeho kolega z pošty chudáček o polovinu méně. Ne, že bych jim to nepřála.
Takový chudák ředitel pošty se třeba teď před Vánoci určitě nadře, ani na nákup dárků nebude mít čas. Těch balíků a novoročních přání. Nebo šéf železnic. Ruce samé mozoly od zamrzlých výhybek… , ale to mzdové rozpětí v naší zemi se zdá přece jen poněkud přehnané.
I když… nějakých umolousaných 500 tisíc českých korun by se v ruském prostředí rozplynulo jako cukrová vata v puse plné slin. Tam by si náš hlavní pošťák se svými příjmy nemohl koupit ani funkci poradce ministra pro rozvoj severovýchodní Sibiře.
No šéf ČEZu nebo českých drah, ti by snad dosáhli alespoň na poradce poslance státní dumy. Když by je přeplatil nějaký majitel stáda sobů, mohli by skončit jako vrátní v Kremlu, to je prý také funkce, kterou bez známostí a tučného konta nemáte šanci získat.
Ruské poslanecké křeslo, respektive to, že se jméno člověka objeví na kandidátce některé ze stran, stálo v květnu 5 milionů dolarů. Nyní prý už je třeba zaplatit miliónů deset, aby se zájemce o politický vliv v té velké zemi ocitl na volitelném místě té správné strany.
Pokud chce zariskovat a stačí mu jen šance na kandidátce některé z menších stran, zaplatí jen 2-3 miliony USD.
Ani komunisté se nezříkají „kapitalistických“ manýrů a obchodování s čímkoliv jim není cizí. Aby dostáli své ideologii a přiblížili se masám, snížili cenu za místo ve své kandidátce na pouhé 2 miliony dolarů. Když chudák snaživec neprojde, část mu dokonce čestně vrátí. Hraje se přece na férovku.
Dokonce se o této praxi kupování si poslaneckých křesel hovoří už tak otevřeně, že běžnému voličovi se začíná zdát takový postu zcela normální, legální a pochopitelný. Copak je dnes něco zadarmo?
A jak jinak si strany mohou vydělat potřebné peníze na nemravně drahé kampaně, vlastní požitky, dovolené, sanatoria a parky drahých vozů.
Taková babička s důchodem 5 tisíc rublů určitě potřebuje k rozhodnutí, kterou stranu si vybrat, reklamní triky, billboardy, poradce a televizní šoty za miliony. Jak jinak by pochopila, co je pro její penzijní budoucnost nejlepší.
Abych dostála spravedlnosti a nelíčila ruskou i českou politickou realitu v barvách černějších, než jsou na letošní podzim a zimu v módě. Ne všichni poslanci se do dumy dostanou díky svým úsporám. Jen pouhé dvě třetiny si musí politický vliv zaplatit. Zbytek je zvolen podle zásluh, umu, vzdělání, inteligence a svému programu.
Kdepak, nemám levičácké sklony a už léta volím pravici, neboť jsem umírněným zastáncem teorie, že schopnější a pracovitější se mají mít lépe, než lemplové, lenoši a zloději.
Jenže, nějak mi to skřípe. Lemplové a zloději se nakonec mají ze všech nejlíp.
