Stalin přestal být krvavým diktátorem, zmínky o jeho zločinech jsou důsledně potlačovány, naopak industrializace se najednou stala pozitivním jevem. Dochází i k trestání pohledů, které podobnou vizi zpochybňují. Stačí si jen připomenout případ Jurije Dmitrijeva, který se věnoval odhalování stalinských zločinů a byl odsouzen k dlouholetému vězení pod jen velmi chabě skrývanou záminkou pedofilie.
O několik let dříve, jmenovitě v lednu 2014, se stala otázka v anketě „nebylo lepší vydat Němcům Leningrad a zachránit obyvatele před hladověním?“ záminkou k vytlačení televize Dožď z vysílání kabelových programů na internet. Muzeum gulagu Perm-36 přišlo o významnou část dotací a stalo se spíše muzeem života v gulagu, ať vězňů, tak i dozorců.
Historie se tak stále častěji stávala instrumentem, zatímco její seriózní výzkum se dostával na okraj.
Symbolika nad přesnost
V pojetí, kdy slouží historie jako podpora současné moci, je daleko důležitější než historická přesnost její symbolika. Ostatně Putinův poradce Vladimir Medinskij je vzděláním historik, který obhájil svoji disertaci právě se základní tezí, že historie nemá hledat pravdu, ale sloužit státním zájmům.
