Záživnost asi opravdu ne: v Pozdním létě se nic neděje. Výživnost jiného druhu zato ano: Pozdní léto je experimentem v líčení biedermeierovského ideálu dokonale uspořádaného života, v rozvíjení pedagogické utopie – jejímž dějištěm je venkovský dům se zahradou, na níž právě koná své veliké dílo ono pozdní léto.
Když venkovský dům, tak i rodný domek Adalberta Stiftera v Horní Plané. Právě tam pozvolna chystají novou výstavu – o Hugonovi Rokytovi. Kdo byl Hugo Rokyta? Formálně „jen“ památkář. Fakticky muž udržující a rozšiřující uprostřed komunistického režimu skryté ostrovy staré kultury. Jeho psané dílo, roztroušené v různých památkářských sbornících a regionálních tiscích, případně publikované za českými hranicemi v němčině, mapuje zejména vazby mezi česky a německy psanou literaturou – a také mezi literaturou a světem českorakouské šlechty.
Rokyta odhaloval neznámé souvislosti o návštěvě vévodkyně Zaháňské („paní kněžny“) a její schovanky Emilie von Binzer („komtesy Hortensie“) na Orlíku a o plodech tamních zápletek v rakouské literatuře. Nebo o spojitosti novely Eduarda Mörika Mozartova cesta do Prahy s hudební kulturou, kterou na Nových Hradech pěstovali Buquoyové. Nebo o inspiraci, kterou dala R. M. Rilkovi Kamenice nad Lipou pro Píseň o lásce a smrti korneta Krištofa Rilka. A samozřejmě o Stifterovi. Hugo Rokyta to byl, kdo v časech věru nepříznivých prosadil proměnu Stifterova domku v muzeum, otevřené symbolicky na prahu společenského oteplení – roku 1960. Výstava bude také až za oteplení, na jaře. Ale jeďte tam i teď, ve Stifterově čase, když listy zvolna rudnou.
