Byl jsem bombardován e-maily, v nichž jsem byl a) obviňován z urážení národa velkého Plečnika, b) obviňován z nedostatečného urážení národa velkého Plečnika, c) obviňován z urážení národa velkého Plečnika, ačkoliv bych měl raději urážet národ velkého Ivana Meštroviče či další národy, v jejichž zemích byl pisatel na dovolené a d) zahrnut historkami z Polska, jejichž autoři byli domorodcům nuceni vysvětlovat české filmy, jež v jejich jazyce slouží jako ekvivalent španělské vesnice. Na internetových stránkách LN se pod mým článkem však rozhořela debata nad tématem příbuzným jen vzdáleně. A nikdy jsem netušil, že právě „ponožky v sandálech“ coby význačný český rys mohou v našem národě tvořit ohnisko takového napětí. A při pročítání té debaty plné urážek („Společensky na tom vlastně taky není nic špatnýho, jenže se automaticky kastuješ mezi burany. Ano, burany.“), zoufalého dovolávání se zdravého rozumu („Co máte proti ponožkám v sandálech? Několikrát jsem si poškrábal spálené nohy o sandály a rád jsem se k ponožkám vrátil!“), porovnávání se situací v zahraničí („Když jsem se před lety dostal poprvé do Německa, všiml jsem si, že ponožky v sandálech mají všichni němečtí chlapi.“) až ke klasické hysterii („Tvýho fotra možná potkáme v sandálech s bílejma fuseklema, jak krade v supermarketu v Rakousku, ale nepaušalizuj!“) jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem o tomto společenském kvasu dosud neměl ani ponětí, že jsem sandály často nosil bez ponožek, ale někdy i s ponožkami, aniž bych si uvědomil, že se tím vyjadřuji ke světu. A připadal jsem si, jako kdybych přijímal někdy pod jednou, jindy pod obojí, volil Losnu i Mažňáka zároveň, a bylo by mi to buřt.
Z intenzity diskuse je však jasné, že zřejmě není možné žít v této zemi a nemít na tento fenomén jasně zformulovaný názor. Ponožky v sandálech se však těžce zařazují do klasického levo-pravého myšlenkového rámce, protože sociální stratifikací svých nositelů jsou možná více levicové, ale v argumentech jejich obhájců zaznívají pravicově individualistické tóny, jen ekologický podtext je v tomto případě možno vyloučit, neboť v hádkách o ponožkách silon není téma. Rozesílal jsem odkaz na tu diskusi moudřejším kolegům a jeden historik mi odepsal, že mu ty výrony nenávisti připomínají internetové debaty kolem vyhnání sudetských Němců. Že mu připadá, jako by ponožky v sandálech byly symbolem jakési národní hanby, již musíme zuřivě popírat, abychom na sebe nepřestali být hrdí. Co ale s tím? Obrátil jsem se k politickým stranám, ale žádná z nich dosud stanovisko k tomuto problému nemá ani ve svém nejdlouhodobějším programu (a to jsem hodně sázel na sociálnědemokratický bod 9.3. - „Sebereflexe kultury jako východisko kultivace kultury“, kam by se fusekle vyloženě hodily). V takových chvílích přece potřebujeme autoritu, jeden silný hlas, který svým charismatem přehluší šarvátky a udá rozpolcené společnosti směr.
Naštěstí jak znám naše politiky, už si jistě nechali o sandálech zpracovat sociologickou studii a jen co dostanou výsledky, vahou své osobnosti se statečně postaví na tu správnou stranu. Těch, kterých je víc.
Z intenzity diskuse je však jasné, že zřejmě není možné žít v této zemi a nemít na tento fenomén jasně zformulovaný názor. Ponožky v sandálech se však těžce zařazují do klasického levo-pravého myšlenkového rámce, protože sociální stratifikací svých nositelů jsou možná více levicové, ale v argumentech jejich obhájců zaznívají pravicově individualistické tóny, jen ekologický podtext je v tomto případě možno vyloučit, neboť v hádkách o ponožkách silon není téma. Rozesílal jsem odkaz na tu diskusi moudřejším kolegům a jeden historik mi odepsal, že mu ty výrony nenávisti připomínají internetové debaty kolem vyhnání sudetských Němců. Že mu připadá, jako by ponožky v sandálech byly symbolem jakési národní hanby, již musíme zuřivě popírat, abychom na sebe nepřestali být hrdí. Co ale s tím? Obrátil jsem se k politickým stranám, ale žádná z nich dosud stanovisko k tomuto problému nemá ani ve svém nejdlouhodobějším programu (a to jsem hodně sázel na sociálnědemokratický bod 9.3. - „Sebereflexe kultury jako východisko kultivace kultury“, kam by se fusekle vyloženě hodily). V takových chvílích přece potřebujeme autoritu, jeden silný hlas, který svým charismatem přehluší šarvátky a udá rozpolcené společnosti směr.
Naštěstí jak znám naše politiky, už si jistě nechali o sandálech zpracovat sociologickou studii a jen co dostanou výsledky, vahou své osobnosti se statečně postaví na tu správnou stranu. Těch, kterých je víc.
