Relativně neškodná

Což je přesně to, co vláda v inzerátech dělá, ačkoli premiér tvrdí něco jiného. Vládní tiskové prohlášení mu vkládá do úst slova: „Byli jsme překvapeni zájmem veřejnosti i médií o činnost vlády, proto jsme se rozhodli pokračovat a zapojit více občany. Slibujeme si od toho lepší informovanost a zahájení veřejné debaty o našich krocích.“ Tisková reklama ale není nástrojem zapojování občanů a na paralelně spuštěných webových stránkách se veškerá interaktivita vyčerpává jednou e-mailovou adresou.

Jde zkrátka o klasickou jednosměrnou komunikaci, při níž zadavatel mluví o tom, co je pro něj příjemné („více stanic zdravotní záchranné služby“, „ve všech resortech proběhly protikorupční audity“), a vyhýbá se otázkám, které by při skutečném zapojení občanů jistě zazněly (privatizace nemocnic, zasahování do justice v kauze Čunek). I tvrzení, že si vláda jen bere příklad z ostatních evropských zemí, neobstojí. Například na webu úřadu britského ministerského předsedy mohou občané zakládat petice za jakékoli požadavky. Když pak vláda petentům musí vysvětlovat, proč třeba neuskuteční slíbené referendum o Lisabonské smlouvě, lze už mluvit o veřejné debatě.

V určitém ohledu je ale vládní reklama relativně neškodná. Její očividná nepatřičná političnost funguje jako bezpečnostní prvek. K tvrzením politiků automaticky přistupujeme kriticky a předpokládáme u nich jednostrannost. Když do podobných samochvalných aktivit vkládá nesrovnatelně větší prostředky Evropská unie, pozastavuje se nad tím málokdo – jako by evropský sjednocovací projekt byl stejně bezkonfliktní a apolitický jako propagace jedení ryb, do níž mimochodem česká vláda vkládá 150 milionů, což je několikanásobně víc, než stojí její kontroverzní reklama.