Topolánkovi a jeho týmu se toho za rok opravdu podařilo dost. Především prosadili koaliční návrh reformy, která má být prvním krokem ke zkrocení rozpočtového deficitu. Přitom ve sněmovně nečelili jen levicové opozici, ale porazili i odpůrce ve vlastní straně.
Důležitý není jen nový daňový systém, s nímž se dlouho nedokázal vyrovnat poslanec Vlastimil Tlustý. Stejně významné jsou i změny ve zdravotnictví, které se nelíbily a nelíbí části lidovců. Pokud se Topolánkovi a jeho ministru Petru Nečasovi ještě podaří protlačit přes poslance reformu penzí, udělají zemi dobrou službu. Premiér dokonce pořád slibuje, že když se reformní proces zastaví, tak vládu rozpustí. To je dobrý základ pro slušné výsledky práce jeho kabinetu.
Problém Topolánkova vládnutí je v něčem jiném. Především v komunikaci. Třeba na včerejší tiskové konferenci premiér řekl, že kdyby se na činnost své vlády díval jen prostřednictvím médií, neměl by tušení, kolik se jí toho podařilo.
To jsou zbytečné výpady, které si však předseda vlády nedokáže odpustit. O všem důležitém, co vláda dělá, novináři samozřejmě informují, ale logicky referují i o tom, co se Topolánkovi moc nelíbí. Jenže i to je nezbytnou součástí kontinuální zprávy o činnosti jeho administrativy.
Třeba když premiér na jedné straně slibuje, že zlepší „oprávněně kritizovanou“ práci justice, a na straně druhé jeho poradce se spřáteleným soudcem objíždějí po republice všemožné státní zástupce, aby zachránili místopředsedu vlády před policejním stíháním. Takovému kabinetu se nedá věřit, že to s reformou justice myslí vážně. Ale jestli má právě takto fungovat reformovaná justice, tak snad aby se vláda raději do žádné reformy nepouštěla. Přesto je bilance Topolánkovy vlády zatím pozitivní.
Důležitý není jen nový daňový systém, s nímž se dlouho nedokázal vyrovnat poslanec Vlastimil Tlustý. Stejně významné jsou i změny ve zdravotnictví, které se nelíbily a nelíbí části lidovců. Pokud se Topolánkovi a jeho ministru Petru Nečasovi ještě podaří protlačit přes poslance reformu penzí, udělají zemi dobrou službu. Premiér dokonce pořád slibuje, že když se reformní proces zastaví, tak vládu rozpustí. To je dobrý základ pro slušné výsledky práce jeho kabinetu.
Problém Topolánkova vládnutí je v něčem jiném. Především v komunikaci. Třeba na včerejší tiskové konferenci premiér řekl, že kdyby se na činnost své vlády díval jen prostřednictvím médií, neměl by tušení, kolik se jí toho podařilo.
To jsou zbytečné výpady, které si však předseda vlády nedokáže odpustit. O všem důležitém, co vláda dělá, novináři samozřejmě informují, ale logicky referují i o tom, co se Topolánkovi moc nelíbí. Jenže i to je nezbytnou součástí kontinuální zprávy o činnosti jeho administrativy.
Třeba když premiér na jedné straně slibuje, že zlepší „oprávněně kritizovanou“ práci justice, a na straně druhé jeho poradce se spřáteleným soudcem objíždějí po republice všemožné státní zástupce, aby zachránili místopředsedu vlády před policejním stíháním. Takovému kabinetu se nedá věřit, že to s reformou justice myslí vážně. Ale jestli má právě takto fungovat reformovaná justice, tak snad aby se vláda raději do žádné reformy nepouštěla. Přesto je bilance Topolánkovy vlády zatím pozitivní.
