Na webu Neviditelný pes se píše: „Strašení Ruskem používají stoupenci Evropské unie k prosazení modelu stále těsnější Unie. Tito lidé nám vědomě lžou, když říkají, že pokud odmítneme EU, automaticky spadneme pod Rusko. Pokud Velká Británie opustí EU, stane se automaticky ruským satelitem? Nestane! Tak proč by se jím měla stát Česká republika?“
Ten argument má něco do sebe. Akademik třeba v Kalifornii by mu dal asi za pravdu. Za pravdu mu jistě dá i nemálo Britů. Ale připomeňme, že Česko – a celá středovýchodní Evropa – není pokusné zvíře v akademickém prostředí, nýbrž stát v jistých zeměpisných i historických podmínkách.
Že by se Británie stala ruským satelitem, to si v zemi, jež naposled podlehla cizí invazi v roce 1066, nepřipustí nikdo. Ale jiné klima panuje v zemích, které si připomínají 25 let od odchodu ruských vojáků (Česko, Slovensko), 60 let od rozdrcení protikomunistické rebelie Rusy (Maďarsko) či to, jak se z rozmaru Moskvy musely posunout hranice o stovky kilometrů (Polsko). Už nehrozí, že se staneme satelitem Moskvy pod hlavněmi tanků. Ale tak jako mají Němci geneticky zakódovanou hrozbu hyperinflace, my – ze západního pohledu poněkud ušmudlaní Východoevropané – máme v DNA hrozbu ruského vlivu.
Odchod Británie by výrazně posunul těžiště EU – politické, ideové, kulturní – na východ, k Berlínu. A i když by to na mnoho Západoevropanů působilo jako umanutost šmudlů z Východu, my bychom v tom posunu těžiště cítili další posílení neblahé dějinné situace, která připouští jen rozhodování mezi vlivem Německa a Ruska.
