Sobota 24. února 2024, svátek má Matěj
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Názory

RYCHLÍK: Odešel bytostný vlastenec. Karel Schwarzenberg miloval tuto zemi a lidi v ní. Věrně, neokázale

Kondolenční knihu vystavilo také ministerstvo zahraničí, v jehož čele stál Schwarzenberg se zhruba roční pauzou v letech 2007 až 2013. (13. listopadu 2023) foto: Anna Boháčová, MAFRA

Názor
Z té svérázné posádky, která před lety zavítala na naši chalupu v časech fašanku na Horňácku, už není mezi živými žádný. Ludvík Vaculík, Sváťa Karásek, Ivan Havel... a teď se tedy odebral za nimi na věčnost i Karel Schwarzenberg.
  17:48

S kamarádem Petrem Placákem jsme si nedávno, na pohřbu Petrušky Šustrové, říkali, jak odcházejí nejlepší lidé této země. Já jsem pravil, že můžeme být přece neskonale vděční, že jsme s mnohými z nich měli to štěstí chvíli kráčet po tomto světě, být jim nablízku.

Byl jsem pár dní v Paříži a od pátku jsem na Karla Schwarzenberga myslel tak intenzivně, až jsem se leknul. Můj poslední telefonát do nemocnice a domlouvání návštěvy končil jeho větou, která zněla napolovic jako direktivní příkaz, napůl jako laskavá prosba. „Ty – kdykoliv!“ V neděli ráno jsem zjistil, že mám v mobilu kolem druhé ranní nepřijatý hovor a SMS zprávu od nejbližších spolupracovníků knížete, a bylo mi zřejmé, že dokonáno jest.

Konzervativec s nejhlubinnějším sociálním cítěním

Ten film, který mi v bolesti prolétnul hlavou, měl počátek v nočním vstupu Karla Schwarzenberga, čerstvého kancléře prezidenta Václava Havla, do naší brněnské kuchyně a společné vypití lahve slivovice z roku 1968, té kontrarevoluční. To, co z knížete doslova sálalo, bylo štěstí a radost, že může být ve svobodné zemi. Sám vždycky mluvil o tom, že nejšťastnějším dnem jeho života byl den volby Václava Havla prezidentem republiky.

Nakonec to sám ztvrdil tím, že v rodinné kapli Schwarzenbergů ve Svatovítské katedrále je deska připevněná naším Karlem Schwarzenbergem 29. prosince 1989 s citátem z Bible ( žalm 126 ): „Když Hospodin přiváděl sionské zajatce, byli jsme jako ve snách, tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.“

Je zajímavé, kolik předsudků a lidské zloby se kolem tohoto laskavého a šlechetného muže v této zemi vyrojilo, šířilo, šíří a šířit bude. Přitom on sám byl bez předsudků. To, že mnohé odpornosti kolem Karla a jeho rodiny šíří hlupkavější část našich spoluobčanů, je normální. V každém národě je silné procento nepolíbených, v našich krajích je to ještě umocněno desetiletími ideologické masáže komunistů proti šlechtě. To, že tyto lži šíří dále lidé vzdělaní a politické elity, je ubohost.

Podívejte se na zajímavé okamžiky ze života Karla Schwarzenberga

„Já jsem sociální demokrat. Kary Schwarzenberg, vzhledem ke svému původu, je konzervativní člověk. Ovšem má mnohem větší sociální cítění než já. To je takřka jeho nejhlubinnější a neokázalá poloha. U člověka jeho postavení a majetku naprosto nebývalé.“ To mi řekl před lety ve Vídni s nepředstíranou úctou a obdivem John Sailer, majitel galerie Ulysses, muž pocházející z tradiční sociálnědemokratické rodiny. O pomoci potřebným kníže nikdy nemluvil.

Nemyslím teď mediálně známé historie o placení nájmu básníku Magorovi, dodávky „potravinové pomoci“ undergroundu či Pavlu Landovskému. Požádal jsem ho třeba, zda by nepodpořil humanitární službu našich a polských skautů PAX, vykonávající obrovské a odvážné dílo ve válčící Ukrajině. Kníže bez váhání poslal peníze. Když mu skauti, udivení velikostí pomoci, děkovali, řekl, že to je samozřejmé. „Skauti si musí pomáhat!“

Když moje dcera Apolena s Jakubem Zelenkou zveřejnila materiály o Dominiku Ferim, což silně otřáslo TOP 09, byl jsem fascinovaný, že Karel nikdy neopomenul ji pozdravovat, vzkázat, že si jí nesmírně váží a má ji rád. Bylo to věrohodné a autentické. Nejenom proto, že byl blízkým rodinným přítelem. On byl prostý nenávisti a absolutně nepomstychtivý.

Byl chodící historie i vzdělanost

To slovo nebývalé mi provází každé další políčko z filmu našich setkávání. Když se šel kníže v časech oslav 650 let založení horňácké dědinky Javorník nad Veličkou ubytovat k rodině našich přátel spolu s Ludvíkem Vaculíkem a paní Madlou, zeptal se Ludvík dcerky: „A cérečko, bylas někdy v Praze?“ „Małach jet včíl na jari,“ opáčilo děvče. Kníže vydechnul: „To je aorist!“ Ludvík chvíli tvrdil, že to je nářečový prvek. „Tož, co by to bylo? Kde by se tady vzal aorist?“

Rozloučení se Schwarzenbergem bude v pražské katedrále. Půjde o státní pohřeb?

Rozseknul to zvěčnělý dialektolog profesor Dušan Šlosar, který potvrdil, že tímto zvláštním minulým časem jsme zde mluvili už za Jana Lucemburského i dřív a že tehdy už měl za sebou tisíciletou historii. Pravdu měl kníže! Kdo jiný. Byl chodící historie i vzdělanost. To pro ty, co šíří blud, že Karel Schwarzenberg neuměl česky. Uměl lépe než většina národa, navíc mluvil krásnou archaickou češtinou. Akorát trochu huhňal. Huhňal ovšem v několika řečech.

Od doby, kdy byl na vozíčku, posmutněl. Jeho hluboké oči občas ve společnosti jakoby vypnuly a dívaly se kamsi do dálek, kde tušil konec. Nebo pokračování? On, milovník života, který se v hospodě, v debatách mezi lidmi všech sociálních vrstev cítil jak ryba ve vodě, byl najednou odkázán na pomoc. Zvládal to díky obětavosti spolupracovníků s pokorou a noblesou.

„Blbě slyším, teď i blbě vidím a dřepím na vozíku. Ale s tím se člověk smíří. Horší by bylo, kdybych zblbnul.“ Hlavu měl do posledních dnů bystrou a vtipnou. Vzpomínám si, že když Václav Klaus mladší představil program svého nacionalistického uskupení Trikolóra, komentoval mi to kníže potutelně a lapidárně: „Čest – na stráž!“ Spojením komunistického a klerofašistického pozdravu třemi slovy analyzoval obsah a cíle „vlastenců“. On totiž byl opravdový a bytostný vlastenec. Miloval tuto zemi a lidi v ní. Věrně, neokázale. Tyto jeho bonmoty jsem miloval. Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu se při nich usmíval potutelně pod knírek s pozvednutým obočím, jako čert.

Děkuju

Vloni slovenští přátelé v čele s Ladislavem Agnesem Snopkem zorganizovali k pětaosmdesátým narozeninám koncert v kostele v Modre, byla tam i paní prezidentka Čaputová. Kníže také obdržel jeden originál knihy, kde mu různé osobnosti měly napsat jednu větu. Napsal jsem toto:

„Když stál Ludvík Vaculík před pozůstatkem západní části vnější hradby v Jeruzalémě, nazývané Zeď nářků, nevložil mezi kameny prosbu na papírovém lístku, ale napsal: děkuju; tak i já dnes stojím před přítelem Karlem Schwarzenbergem a tiše říkám – děkuju.“

Autor je režisér a vysokoškolský učitel.