S kamarádem Petrem Placákem jsme si nedávno, na pohřbu Petrušky Šustrové, říkali, jak odcházejí nejlepší lidé této země. Já jsem pravil, že můžeme být přece neskonale vděční, že jsme s mnohými z nich měli to štěstí chvíli kráčet po tomto světě, být jim nablízku.
Byl jsem pár dní v Paříži a od pátku jsem na Karla Schwarzenberga myslel tak intenzivně, až jsem se leknul. Můj poslední telefonát do nemocnice a domlouvání návštěvy končil jeho větou, která zněla napolovic jako direktivní příkaz, napůl jako laskavá prosba. „Ty – kdykoliv!“ V neděli ráno jsem zjistil, že mám v mobilu kolem druhé ranní nepřijatý hovor a SMS zprávu od nejbližších spolupracovníků knížete, a bylo mi zřejmé, že dokonáno jest.
Konzervativec s nejhlubinnějším sociálním cítěním
Ten film, který mi v bolesti prolétnul hlavou, měl počátek v nočním vstupu Karla Schwarzenberga, čerstvého kancléře prezidenta Václava Havla, do naší brněnské kuchyně a společné vypití lahve slivovice z roku 1968, té kontrarevoluční. To, co z knížete doslova sálalo, bylo štěstí a radost, že může být ve svobodné zemi. Sám vždycky mluvil o tom, že nejšťastnějším dnem jeho života byl den volby Václava Havla prezidentem republiky.
Nakonec to sám ztvrdil tím, že v rodinné kapli Schwarzenbergů ve Svatovítské katedrále je deska připevněná naším Karlem Schwarzenbergem 29. prosince 1989 s citátem z Bible ( žalm 126 ): „Když Hospodin přiváděl sionské zajatce, byli jsme jako ve snách, tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.“
Je zajímavé, kolik předsudků a lidské zloby se kolem tohoto laskavého a šlechetného muže v této zemi vyrojilo, šířilo, šíří a šířit bude. Přitom on sám byl bez předsudků. To, že mnohé odpornosti kolem Karla a jeho rodiny šíří hlupkavější část našich spoluobčanů, je normální. V každém národě je silné procento nepolíbených, v našich krajích je to ještě umocněno desetiletími ideologické masáže komunistů proti šlechtě. To, že tyto lži šíří dále lidé vzdělaní a politické elity, je ubohost.
Podívejte se na zajímavé okamžiky ze života Karla Schwarzenberga![]() |
„Já jsem sociální demokrat. Kary Schwarzenberg, vzhledem ke svému původu, je konzervativní člověk. Ovšem má mnohem větší sociální cítění než já. To je takřka jeho nejhlubinnější a neokázalá poloha. U člověka jeho postavení a majetku naprosto nebývalé.“ To mi řekl před lety ve Vídni s nepředstíranou úctou a obdivem John Sailer, majitel galerie Ulysses, muž pocházející z tradiční sociálnědemokratické rodiny. O pomoci potřebným kníže nikdy nemluvil.
Nemyslím teď mediálně známé historie o placení nájmu básníku Magorovi, dodávky „potravinové pomoci“ undergroundu či Pavlu Landovskému. Požádal jsem ho třeba, zda by nepodpořil humanitární službu našich a polských skautů PAX, vykonávající obrovské a odvážné dílo ve válčící Ukrajině. Kníže bez váhání poslal peníze. Když mu skauti, udivení velikostí pomoci, děkovali, řekl, že to je samozřejmé. „Skauti si musí pomáhat!“
Když moje dcera Apolena s Jakubem Zelenkou zveřejnila materiály o Dominiku Ferim, což silně otřáslo TOP 09, byl jsem fascinovaný, že Karel nikdy neopomenul ji pozdravovat, vzkázat, že si jí nesmírně váží a má ji rád. Bylo to věrohodné a autentické. Nejenom proto, že byl blízkým rodinným přítelem. On byl prostý nenávisti a absolutně nepomstychtivý.
Byl chodící historie i vzdělanost
To slovo nebývalé mi provází každé další políčko z filmu našich setkávání. Když se šel kníže v časech oslav 650 let založení horňácké dědinky Javorník nad Veličkou ubytovat k rodině našich přátel spolu s Ludvíkem Vaculíkem a paní Madlou, zeptal se Ludvík dcerky: „A cérečko, bylas někdy v Praze?“ „Małach jet včíl na jari,“ opáčilo děvče. Kníže vydechnul: „To je aorist!“ Ludvík chvíli tvrdil, že to je nářečový prvek. „Tož, co by to bylo? Kde by se tady vzal aorist?“
Rozloučení se Schwarzenbergem bude v pražské katedrále. Půjde o státní pohřeb?![]() |
Rozseknul to zvěčnělý dialektolog profesor Dušan Šlosar, který potvrdil, že tímto zvláštním minulým časem jsme zde mluvili už za Jana Lucemburského i dřív a že tehdy už měl za sebou tisíciletou historii. Pravdu měl kníže! Kdo jiný. Byl chodící historie i vzdělanost. To pro ty, co šíří blud, že Karel Schwarzenberg neuměl česky. Uměl lépe než většina národa, navíc mluvil krásnou archaickou češtinou. Akorát trochu huhňal. Huhňal ovšem v několika řečech.
Od doby, kdy byl na vozíčku, posmutněl. Jeho hluboké oči občas ve společnosti jakoby vypnuly a dívaly se kamsi do dálek, kde tušil konec. Nebo pokračování? On, milovník života, který se v hospodě, v debatách mezi lidmi všech sociálních vrstev cítil jak ryba ve vodě, byl najednou odkázán na pomoc. Zvládal to díky obětavosti spolupracovníků s pokorou a noblesou.
„Blbě slyším, teď i blbě vidím a dřepím na vozíku. Ale s tím se člověk smíří. Horší by bylo, kdybych zblbnul.“ Hlavu měl do posledních dnů bystrou a vtipnou. Vzpomínám si, že když Václav Klaus mladší představil program svého nacionalistického uskupení Trikolóra, komentoval mi to kníže potutelně a lapidárně: „Čest – na stráž!“ Spojením komunistického a klerofašistického pozdravu třemi slovy analyzoval obsah a cíle „vlastenců“. On totiž byl opravdový a bytostný vlastenec. Miloval tuto zemi a lidi v ní. Věrně, neokázale. Tyto jeho bonmoty jsem miloval. Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu se při nich usmíval potutelně pod knírek s pozvednutým obočím, jako čert.
Děkuju
Vloni slovenští přátelé v čele s Ladislavem Agnesem Snopkem zorganizovali k pětaosmdesátým narozeninám koncert v kostele v Modre, byla tam i paní prezidentka Čaputová. Kníže také obdržel jeden originál knihy, kde mu různé osobnosti měly napsat jednu větu. Napsal jsem toto:
„Když stál Ludvík Vaculík před pozůstatkem západní části vnější hradby v Jeruzalémě, nazývané Zeď nářků, nevložil mezi kameny prosbu na papírovém lístku, ale napsal: děkuju; tak i já dnes stojím před přítelem Karlem Schwarzenbergem a tiše říkám – děkuju.“
Autor je režisér a vysokoškolský učitel.