Zdá se být zřejmé, že ve společenstvích všeho druhu funguje zákonitost, kterou lze formulovat takto: „Množství zájmů a zájmečků, které si vzájemně konkurují uvnitř toho kterého společenství, je nepřímo úměrné velikosti tlaku, který je na toto společenství vyvíjen z jeho okolí.“ Z nepřeberného množství příkladů pro ilustraci pouze dva, první z divočiny: blíží-li se plameny požáru, jdou všechny nesmiřitelné zájmy divých zvířat stranou, zůstane jen zájem společný, zájem přežít; predátor a jeho kořist, bok po boku, svorně běží svůj hektický závod o život. Druhý příklad z domoviny: zpochybní-li se rozsah imunity či prebend poslanců a zatlačíli se na jeho redukci, jdou protichůdné zájmy nesmiřitelných táborů v parlamentu stranou a všichni sledují jen zájem společný – zájem zachovat si nestoudná poslanecká privilegia v plném rozsahu.
To se to v EU sjednocovalo, když se vědělo, že vydá-li Kreml pokyn, budou sovětské tanky za dva dny u Rýna a že v Brdech jsou sovětské rakety, které mají pod dostřelem západoevropské vyloďovací přístavy na březích Atlantiku. Dnes je vše jinak, na Evropu je z jejího okolí vyvíjen nikoli tlak, ale spíše „podtlak“; velmoci se sice tváří, že by jim Evropa s jedním telefonem přišla vhod, jenže Rusko přitom chce ropovodem do Německa obejít Polsko a USA se o umístění radaru v Evropě dohadují separátně se státečkem, který při každé vhodné i méně vhodné příležitosti promešká dobrou příležitost mlčet. Neboli: dokud v evropském okolí nevypukne rychle se šířící požár, budou se v evropské divočince stále jen řešit tu větší, tu menší krize, přijímat noví členové, vymýšlet další ústavní smlouvy, udělovat z nich výjimky, produkovat byrokratické euronesmysly a tak dále, přičemž na „větší integraci“ bude mít „žaludek tak nanejvýš Belgie a Lucembursko“ a EU zůstane i nadále jen heterogenním slepencem sui generis.
Závěr: eurofederalisté se nemají na co těšit a euroskeptici se opravdu, ale opravdu nemají čeho bát.
To se to v EU sjednocovalo, když se vědělo, že vydá-li Kreml pokyn, budou sovětské tanky za dva dny u Rýna a že v Brdech jsou sovětské rakety, které mají pod dostřelem západoevropské vyloďovací přístavy na březích Atlantiku. Dnes je vše jinak, na Evropu je z jejího okolí vyvíjen nikoli tlak, ale spíše „podtlak“; velmoci se sice tváří, že by jim Evropa s jedním telefonem přišla vhod, jenže Rusko přitom chce ropovodem do Německa obejít Polsko a USA se o umístění radaru v Evropě dohadují separátně se státečkem, který při každé vhodné i méně vhodné příležitosti promešká dobrou příležitost mlčet. Neboli: dokud v evropském okolí nevypukne rychle se šířící požár, budou se v evropské divočince stále jen řešit tu větší, tu menší krize, přijímat noví členové, vymýšlet další ústavní smlouvy, udělovat z nich výjimky, produkovat byrokratické euronesmysly a tak dále, přičemž na „větší integraci“ bude mít „žaludek tak nanejvýš Belgie a Lucembursko“ a EU zůstane i nadále jen heterogenním slepencem sui generis.
Závěr: eurofederalisté se nemají na co těšit a euroskeptici se opravdu, ale opravdu nemají čeho bát.
