SINGER: Covid je více než medicínský problém. Je to signál o potížích naší západní civilizace |
Nemůžeme však ani ignorovat velmi dlouhodobé tendence, které se projevují například v dlouhodobé kultuře hospodaření domácností. To vše se pak odráží i v kultuře chování a komunikace centrálních bank.
Zde bych si současně dovolil trochu uklidnit ty, kteří hlasitě vyslovují obavy z návratu dlouhodoběji existující vyšší inflace u nás. Česká národní banka už docela významně promluvila, a jestli si z toho lze něco vzít, je to to, že návrat byť jen možnosti dlouhodobějšího přestřelování inflačního cíle připustit nehodlá.
Po válce
Nejprve však k novému postcovidovskému světu. Pandemie ve vyspělých zemích opět opadá, tentokrát takový vývoj ale nepřináší ani tak zachycení nákazy lockdowny, jako spíše pokračující vakcinace, někde i v kombinaci s postupným průchodem infekce významnější částí populace. Svět po této vlně je světem již mnohem více schopným průběh infekce monitorovat a analyzovat a vedle toho i kontrolovat ho nejen recepty středověku, ale aktivním přístupem.
Z hlediska ekonomické teorie je pak významné uvést, že jde o svět nižší nebo nízké nezaměstnanosti, vynucených úspor a produkční ekonomiky, pro kterou jsou charakteristické jak nevyužité kapacity, tak úzká místa v logisticko-výrobních řetězcích. Pozorujeme tedy ekonomiky podobající se v mnoha dimenzích ekonomikám vycházejícím z válečných konfliktů; není divu, nejen já, ale i mnoho mých kolegů už dlouho covid nejen z ekonomického hlediska přirovnávají k menší válce.
Z hlediska inflace je pak důležité, že takový svět je světem, ve kterém inflační rizika více či méně převládají, historie nás však současně učí, že tato rizika nebyla trvalá. S ústupem „válečných ekonomik“, dnes kurzarbeitů a covidovské podpory, dojde někde i k dramatickému ochlazení významné části ekonomického systému a s tím i k návratu inflace k nízkým hodnotám.
Visegrádské ekonomiky
Nemusí tomu ale tak být všude. Tak jako po válkách zažily některé ekonomiky období dlouhodobější inflace, je pravděpodobné, že tomu tak bude i po pandemii. Půjde typicky o země, které se nacházejí ve stavu vysokého předlužení, které už znemožňuje měnové politice volit tak vysoké sazby, které by inflaci rychle a kredibilně stlačily směrem dolů. Taková situace se nazývá „fiskální dominancí“.
Důležité je ale si uvědomit, že například visegrádské ekonomiky jsou i po pandemii takové situaci vzdáleny. V našem případě lze čekat, že dluh vůči ekonomickému výstupu měřenému v HDP se bude pohybovat někde na úrovních, na kterých jsme ho již zažili. Naposledy třeba v roce 2013, což tedy není rok, který by byl, doufám, v paměti někoho svázán s nástupem dramatické inflace, právě naopak.
Pro ty, kdo rádi přemýšlejí o dluhu v pojmech blízkých hospodaření rodiny, HDP je vlastně ekvivalent sumy čistých příjmů rodiny (platů a výnosů z investic, zisků) na úrovni celé ekonomiky. Stát z těchto příjmů získává a přerozděluje zhruba menší polovinu. Dluh na úrovni poloviny HDP pak znamená, že stát je vůči rozpočtovým příjmům zadlužen zhruba na úrovni příjmů, jež inkasuje, za období o něco vyšší než jeden rok. Stejně jako takovou situaci ustála řada našich domácností v situaci, kdy si pořizovala vlastní bydlení, není obecně mnoho důvodů, proč by to neměl ustát český stát. A stejně jako těm domácnostem často pomohlo to, že jejich příjmy rostly, i českému státu pomůže růst české ekonomiky.
Prospořit se krizí
Vedle fiskální situace je zde ale kultura společnosti, která se mj. odráží i na tom, jak centrální banky přistupují k plnění inflačních cílů. Leccos lze odvodit od toho, jak vypadá majetek průměrné domácnosti v porovnání s jejími dluhy. A zde lze obecně říci, že zatímco průměrné domácnosti v anglosaské společnosti mají po značnou část své existence dluhy vyšší než majetky, u středoevropských domácností (německých, rakouských, našich atp.) je tomu naopak.
To pak vede k tomu, že středoevropské společnosti si umí představit, že se krizemi, či obecněji obtížemi „prospoří“, a nejsou příliš nakloněny uvolňování měnových politik. Naopak zadlužená, ale také více investující anglosaská kultura má větší tendenci vnímat měnové uvolňování obecně přinášející větší příjmy a nižší nezaměstnanost jako něco, co prvoplánově vítá. Což se, jak moc pěkně ilustrují i debaty uvnitř ECB, odráží i v kultuře centrálních bank.
Obecněji tedy lze čekat, že komunikace ECB bude více než komunikace například ČNB připouštět možnost, že inflace bude dlouhodoběji vyšší, a tato komunikace bude odrážet i ochotu k činům. Je-li tedy dnes naopak u nás inflace nad cílem, lze důvodně očekávat, že ČNB bude cítit potřebu nás komunikací a spíše dříve než později i svými kroky ujistit, že inflaci dlouhodobě přerůstat cíl nenechá.
Což se dnes děje, kultura ČNB je totiž velmi bytostně protiinflační, a přestože dnes zažíváme opak, chyby měnové politiky ústící do odchylek inflace od cíle jdou u nás většinou opačným než inflačním směrem. To má samozřejmě své důsledky a náklady. Ale v tuto chvíli to znamená, že můžeme čekat úroky, které budou brzy ještě více odměňovat střadatele a kurz s tendencí spíše k posilování. Že se to nebude mnohým líbit, je také jisté, ale „velkého inflačního překvapení“ se s takovou kulturou měnové politiky obávat netřeba.
