Úspěch to je bez ohledu na to, že jde o celosvětový trend a že rozdělení studia na bakalářské a navazující magisterské je výsledkem závěrů Lisabonského procesu, které v rámci Evropské unie prostě plnit musíme.
K úspěchům nepochybně patří zpracování výborné Zelené knihy (tu by si povinně měli přečíst všichni, kdo vidí budoucnost našeho školství v učilištích a řemeslech) a Bílé knihy, která se stala základem reformy českého školství. Koncepčním úspěchem je i nový školský zákon - uzákonil zahájení zásadní reformy českého školství.
Naopak způsob, jakým je reforma prováděna, hraničí s diletantstvím.
Počínaje tím, že reformu nedoprovází žádná osvěta pro širokou rodičovskou a nakonec ani pro pedagogickou veřejnost. Kdo ze čtenářů ví, proč se vlastně reforma dělá a o co v ní jde? Nejspíš mi bude muset uvěřit, že jde o reformu moderní a účelnou. To však pro podporu reformy nestačí. Teprve nyní na ministerstvu s překvapením zjišťují, že reforma bude stát i nějaké peníze a že by nebylo špatné začít školením učitelů. Vše se dělá na poslední chvíli. Není dokonce ani jasné, kdo je za průběh reformy zodpovědný. Dokonalý change management. Jen zdánlivým úspěchem je růst platů učitelů.
Jak se na sociálnědemokratickou vládu sluší, její vůle vyhovět odborům byla velká. Proto platy zvyšovala paušálně. Nenároková složka platu nenarostla. Ve školách se stále moc nevyplatí pracovat dobře a kvalitně.
I proto se prestiž učitelů nezvýšila. Trochu si polepšili, ale stát dal několikrát najevo, že si jejich práce nijak zvlášť neváží. Skutečně náročnou a mimořádnou práci na reformě, na přípravě školních vzdělávacích programů, budou učitelé opět dělat zadarmo (a s nadšením!).
Před nedávnem učitelé napsali všem žákům 9. tříd takzvané výstupní hodnocení, aby se pak ukázalo, že je v přijímacím řízení na střední školy vlastně nelze využít, a nakonec parlament celou věc odsunul. Práce desítek tisíc učitelů byla zbytečná. Nikdo ten „malý přehmat“ učitelům nevysvětlil a nikdo se jim ani neomluvil.
Černých děr bylo víc Ve výčtu úspěchů a neúspěchů nesmíme zapomenout na projekt Internet do škol. Ještě za ministra Eduarda Zemana vláda prohospodařila šest miliard korun za několikanásobně předražené služby. Ke cti současné ministryně slouží, že se pokusila o nápravu a zavedla systém, který ročně rozděluje přes miliardu korun. A to vcelku efektivně a účelně.
S tím naopak kontrastuje nízká efektivita a účelnost čerpání a rozdělování miliard z fondů Evropské unie na rozvoj lidských zdrojů. To však není jen problém školství, ještě mnohem více se peníze vyhazují v resortu práce a sociálních věcí -vznikají nákladné informační systémy, které nikdo nepoužívá, vzdělávací moduly, o které nikdo nestojí, centra, která nikdo nenavštěvuje, a tak dále.
Černých děr bylo ovšem víc: školský vzdělávací a informační portál spolykal za šest let přes deset milionů korun bez pozorovatelného užitku, v roce 2004 Nejvyšší kontrolní úřad zjistil neoprávněné investiční výdaje ve výši dvě stě osmdesát milionů...
Práce na státní maturitě byly zahájeny ještě za ministra Ivana Pilipa. Vláda sociální demokracie založila Cermat (instituci zajišťující mimo jiné zavedení jednotné části maturity) a utratila spoustu peněz. Ale dál nejsme. V poslední maturitě nanečisto bylo ještě více chyb než v té minulé. Stále není jasné, jak budou maturity hodnoceny. V řadě nedůsledných rozhodnutí se postupně rozplynul i smysl státní maturity. Žádný rozumný ministr školství na sebe nevezme takovou zodpovědnost, aby maturitu v roce 2008 spustil. A peníze v Cermatu mizí dál.
Situace okolo přijímacích zkoušek na střední školy se moc nezměnila. Rozruch kolem loňských změn s jednou přihláškou byl větší než skutečný přínos. Trauma jediného pokusu, na kterém často závisí osud patnáctiletého školáka, však stále trvá. A změny, které ministerstvo plánuje, tento problém vůbec neřeší. Největší škody však zřejmě napáchala sociální demokracie svou legislativní a hlavně administrativní smrští. Úředníků přibylo! Ředitelé škol všech stupňů s nostalgií vzpomínají na první polovinu devadesátých let, kdy skutečně řídili školy. Dnes místo toho studují vyhlášky a nařízení, vyplňují formuláře a výkazy, vedou spisy. Jejich rozhodování omezují nesmyslné předpisy: od těch, jež určují, na co mohou a nemohou použít peníze, až po normy na počty žáků.
Poslední „kapkou“ jsou změny ve správním řádu, které přidělaly vedení škol desítky hodin práce navíc, a to u agend, které celé roky fungují dobře. Namísto toho, aby se tento další „malý přehmat“ zrevidoval a co nejrychleji zrušil, mudruje paní ministryně v televizi, že „přijímat na tu práci nové pracovníky“ se jí zdá přehnané. Přehnaný je však počet úřadů, úředníků a předpisů. Celkem to není ani na jedničku, ale ani na pětku. Známkovat sociální demokracii nakonec budou voliči.
K úspěchům nepochybně patří zpracování výborné Zelené knihy (tu by si povinně měli přečíst všichni, kdo vidí budoucnost našeho školství v učilištích a řemeslech) a Bílé knihy, která se stala základem reformy českého školství. Koncepčním úspěchem je i nový školský zákon - uzákonil zahájení zásadní reformy českého školství.
Naopak způsob, jakým je reforma prováděna, hraničí s diletantstvím.
Počínaje tím, že reformu nedoprovází žádná osvěta pro širokou rodičovskou a nakonec ani pro pedagogickou veřejnost. Kdo ze čtenářů ví, proč se vlastně reforma dělá a o co v ní jde? Nejspíš mi bude muset uvěřit, že jde o reformu moderní a účelnou. To však pro podporu reformy nestačí. Teprve nyní na ministerstvu s překvapením zjišťují, že reforma bude stát i nějaké peníze a že by nebylo špatné začít školením učitelů. Vše se dělá na poslední chvíli. Není dokonce ani jasné, kdo je za průběh reformy zodpovědný. Dokonalý change management. Jen zdánlivým úspěchem je růst platů učitelů.
Jak se na sociálnědemokratickou vládu sluší, její vůle vyhovět odborům byla velká. Proto platy zvyšovala paušálně. Nenároková složka platu nenarostla. Ve školách se stále moc nevyplatí pracovat dobře a kvalitně.
I proto se prestiž učitelů nezvýšila. Trochu si polepšili, ale stát dal několikrát najevo, že si jejich práce nijak zvlášť neváží. Skutečně náročnou a mimořádnou práci na reformě, na přípravě školních vzdělávacích programů, budou učitelé opět dělat zadarmo (a s nadšením!).
Před nedávnem učitelé napsali všem žákům 9. tříd takzvané výstupní hodnocení, aby se pak ukázalo, že je v přijímacím řízení na střední školy vlastně nelze využít, a nakonec parlament celou věc odsunul. Práce desítek tisíc učitelů byla zbytečná. Nikdo ten „malý přehmat“ učitelům nevysvětlil a nikdo se jim ani neomluvil.
Černých děr bylo víc Ve výčtu úspěchů a neúspěchů nesmíme zapomenout na projekt Internet do škol. Ještě za ministra Eduarda Zemana vláda prohospodařila šest miliard korun za několikanásobně předražené služby. Ke cti současné ministryně slouží, že se pokusila o nápravu a zavedla systém, který ročně rozděluje přes miliardu korun. A to vcelku efektivně a účelně.
S tím naopak kontrastuje nízká efektivita a účelnost čerpání a rozdělování miliard z fondů Evropské unie na rozvoj lidských zdrojů. To však není jen problém školství, ještě mnohem více se peníze vyhazují v resortu práce a sociálních věcí -vznikají nákladné informační systémy, které nikdo nepoužívá, vzdělávací moduly, o které nikdo nestojí, centra, která nikdo nenavštěvuje, a tak dále.
Černých děr bylo ovšem víc: školský vzdělávací a informační portál spolykal za šest let přes deset milionů korun bez pozorovatelného užitku, v roce 2004 Nejvyšší kontrolní úřad zjistil neoprávněné investiční výdaje ve výši dvě stě osmdesát milionů...
Práce na státní maturitě byly zahájeny ještě za ministra Ivana Pilipa. Vláda sociální demokracie založila Cermat (instituci zajišťující mimo jiné zavedení jednotné části maturity) a utratila spoustu peněz. Ale dál nejsme. V poslední maturitě nanečisto bylo ještě více chyb než v té minulé. Stále není jasné, jak budou maturity hodnoceny. V řadě nedůsledných rozhodnutí se postupně rozplynul i smysl státní maturity. Žádný rozumný ministr školství na sebe nevezme takovou zodpovědnost, aby maturitu v roce 2008 spustil. A peníze v Cermatu mizí dál.
Situace okolo přijímacích zkoušek na střední školy se moc nezměnila. Rozruch kolem loňských změn s jednou přihláškou byl větší než skutečný přínos. Trauma jediného pokusu, na kterém často závisí osud patnáctiletého školáka, však stále trvá. A změny, které ministerstvo plánuje, tento problém vůbec neřeší. Největší škody však zřejmě napáchala sociální demokracie svou legislativní a hlavně administrativní smrští. Úředníků přibylo! Ředitelé škol všech stupňů s nostalgií vzpomínají na první polovinu devadesátých let, kdy skutečně řídili školy. Dnes místo toho studují vyhlášky a nařízení, vyplňují formuláře a výkazy, vedou spisy. Jejich rozhodování omezují nesmyslné předpisy: od těch, jež určují, na co mohou a nemohou použít peníze, až po normy na počty žáků.
Poslední „kapkou“ jsou změny ve správním řádu, které přidělaly vedení škol desítky hodin práce navíc, a to u agend, které celé roky fungují dobře. Namísto toho, aby se tento další „malý přehmat“ zrevidoval a co nejrychleji zrušil, mudruje paní ministryně v televizi, že „přijímat na tu práci nové pracovníky“ se jí zdá přehnané. Přehnaný je však počet úřadů, úředníků a předpisů. Celkem to není ani na jedničku, ale ani na pětku. Známkovat sociální demokracii nakonec budou voliči.
