Z tohoto nesporného osvětového přínosu superhrubé mzdy ale ještě neplyne, že je smysluplné používat ji jako základ pro výpočet příjmové daně.
Počítat daň i z toho, co zaměstnavatel za zaměstnance odvádí do veřejných rozpočtů, příliš smysluplné není – a tudíž dohoda vládních špiček z minulého týdne o tom, že výpočet daně se vrátí k hrubé mzdě, je jistě rozumná. Nechme teď stranou, že s tou smysluplností si tak pomůžeme jen zčásti, neboť jistá část odvodů do veřejných rozpočtů je obsažena v samotné hrubé mzdě. Ovšem hrubá mzda je oproti té superhrubé výrazně nižší. Při zachování dosavadní daňové sazby 15 procent by proto po uvedené změně byly každoročně výrazně nižší také příjmy státu z této daně. Samo ministerstvo financí výpadek odhadlo na až 90 miliard korun ročně.
Michal Skořepa, ekonom České spořitelny, člen Výboru pro rozpočtové prognózy
Co si stát ve svých rozpočtech s tímto obřím výpadkem příjmů počne? Nejvíc se nabízí zavedení daňové „progrese“ neboli odstupňování míry mzdového zdanění: například lze ponechat dosavadní patnáctiprocentní sazbu u nízkých výdělků, ale lidem se mzdou nad určitou hranicí napařit procentuální sazbu vyšší (nebo zavést takových hranic a sazeb několik).
Jsme celkově progresivní
Šlo by o návrat do starých časů: několik pásem mzdových příjmů a jim odpovídajících sazeb daně už jsme tu kdysi měli. Fakticky však česká daň z příjmů prvky progrese obsahuje i ve své nynější podobě. Například pro všechny stejná sleva na poplatníka (24 840 Kč) vede k tomu, že lidé s nižší mzdou z ní odvádějí fakticky nižší procento než lidé s vyšší mzdou.
Proti tomu ovšem pracují i prvky v opačném směru, tedy ve směru daňové regrese: například většinu položek odečitatelných od základu daně (dary, pojistné na penzijní připojištění nebo životní pojištění) využívají hlavně lidé s vyššími příjmy. A každý daňový systém, zejména je-li složitý, otvírá prostor pro „daňovou optimalizaci“. A tuto optimalizaci umějí díky svým daňovým poradcům využívat opět spíše lidé s vyššími příjmy.
Když se rozhlédneme víc do šířky, regresivně působí i spotřební daně a daň z přidané hodnoty. Výdaje na těmito daněmi zatížené zboží a služby totiž tvoří vyšší procento v rozpočtech domácností s nižšími příjmy; lidé s vyššími mzdami utrácejí větší procento svých příjmů za cenné papíry, nemovitosti a podobně, kde je faktické zdanění výrazně nižší.
Daňové přiznání
Podle čísel OECD je české zdanění příjmů sice celkově progresivní, ale jen velmi mírně – méně než v naprosté většině z 36 nejbohatších zemí světa. Otázka dne tedy zní, zda je žádoucí se posunout víc směrem k daňové progresi. Poškodí to dlouhodobou prosperitu české ekonomiky? Na takto obecné rovině není snadné dát jednoznačnou odpověď. Je nicméně jasné, že při zesilování daňové progrese bychom měli našlapovat velmi opatrně, a to hned ze tří důvodů.
Zaprvé, ve prospěch zachování co nejmenšího počtu mzdových pásem a daňových sazeb mluví jednoduchost, a tudíž menší prostor pro chyby, podvody, účetní přesuny do daňových rájů (viz třeba „stěhování“ našich tenistů do Monaka), výdaje poplatníků na služby daňových specialistů a výdaje státu na kontrolu správnosti odvedených částek.
Zadruhé, zaměstnancům, kteří se nechtějí uchýlit k daňovým podvodům dle předchozího odstavce, oslabíme jejich motivaci podávat výkony vedoucí k vyšším mzdám. Jinými slovy, oslabíme tah ekonomiky směrem k vyšší efektivnosti a produktivitě. A zatřetí, hlavním argumentem ve prospěch progresivního zdanění bývá snížení příjmové nerovnosti v dané zemi. Jenomže česká společnost je v mezinárodním srovnání z hlediska příjmů extrémně rovnostářská.
Probuďme daň z nemovitosti
Celkově se zdá, že výše zmíněnou mnohamiliardovou mezeru v příjmech veřejných rozpočtů bychom se neměli snažit zacelit jen pomocí rostoucích sazeb daně z příjmu. Naštěstí ale máme možnost zesílit celkovou progresivnost českého daňového systému a zvýšit jím inkasované příjmy i jinak: probuzením daně z nemovitostí. Slovo „probuzení“ je zde namístě proto, že jde o daň využívanou v Česku doposud jen zcela symbolicky.
Smysl by to dávalo, protože majetková nerovnost je v Česku podle dostupných údajů daleko vyšší než ta příjmová a plyne primárně z vlastnictví nemovitostí. Aby však byl tento krok v Česku – zemi domovních a bytových vlastníků – politicky průchodný, musel by se provést rozumně: vyšší sazba by se například mohla týkat jen hodnoty nemovitostí přesahující určitou „základní“ úroveň.
Autor je ekonom České spořitelny a člen Vládního Výboru pro rozpočtové prognózy.
