Zaujal mě komentář Petra Nováčka. Volební pat by měli vyřešit především předsedové dvou nejúspěšnějších stran. V roce 1998 ukončili podobnou situaci dva moudří šerifové, Václav Klaus a Miloš Zeman, opoziční smlouvou. I kdyby vnedávných týdnech Topolánek hodil ideologii sebevíce za hlavu, u svého oponenta by stejně nepořídil. Paroubek se rozhodl pro zásadu účel světí prostředky a nastoupil cestu nastolení kultu osobnosti ve své straně s výhledem ten rámec přesáhnout. Vodil cíleně Topolánka za nos, vychytrale jej vmanévroval do ztráty spojenectví se dvěma dalšími stranami. Jakékoliv jednání s člověkem, který nedodržuje slovo, se mi jeví jako zbytečné. Paboubkův výpad vůči Zemanovi mi připomněl podobnost s více než padesátiletou minulostí.
Autor praví, že pokud ale Topolánek ve sněmovně propadne, druhý pokus mu prezident nesvěří. Já dodávám, že pokud ústava neurčuje lhůtu, během níž má ke jmenování nového premiéra a vlády dojít, pak jsem pro to, aby i prezident využil slabostí demokracie stejně bezskrupulózně jako předseda ČSSD avybral si na „rozmyšlenou“ třeba dvě stě i více ní. Výsledkem musí podle mne být předčasné volby do Poslanecké sněmovny v roce 2007. Za tah na branku nepovažuji nastávající obecní (odmítám pejorativní výraz komunální) a senátní volby.
