Šlo o občanskoprávní žalobu na ochranu osobnosti. Byl to tedy hlavně spor o svobodu projevu. „Já jsem neřekl, že je něco nepřípustné z hlediska zákona, ale že to je kritizovatelné,“ zdůraznil soudce Cepl.
To je zjevně nižší důkazní standard. Stačilo ukázat alespoň nějaké kauzy, které nesou znaky manipulace. Marie Benešová tedy rozhodně nemá důvod kochat se přílišným pocitem zadostiučinění.
Střílela od boku a cíl byl tak velký, že jej pár kulek našlo. Ale o váze jejích slov vypovídá nejlépe to, že v případě jednoho z žalobců, které hodila do mafiánského pytle, státního zástupce Grygárka, soud považoval za prokázané jediné: že ho nemá ráda. Tato emoce zjevně Benešovou pohání, prakticky kdykoli otevře ústa. To, že ona a lidé jí podobní se teď nebudou mít potřebu krotit, je patrně jediným nežádoucím důsledkem rozsudku.
Stejně důležité je říct, že tento soud nijak nezasáhl do řešení trestní kauzy Jiřího Čunka, jak se mylně domnívá například státní zástupce Arif Salichov. Soud ani nevynesl žádný verdikt nad českou justicí, státními zástupci či vládou.
Pokud se to některým z dotyčných zdá, důvody jsou nasnadě: tuší, jak velkou chybu udělali, když Benešovou žalovali. Dobře přece věděli, co všechno může vyjít před soudem najevo. Způsob, jakým se do vyšetřování Čunkovy kauzy vkládali, si zřejmě zvykli považovat za normální, ostatně vyšel jim v případě katarského prince. Ale jako právníci by si měli ze školy pamatovat, že na denním světle takovéto způsoby hájit nelze.
Od začátku bylo jasné, že Čunek i vláda budou litovat, že nenechali jeho případ doputovat do jediného místa, kde se mohl uspokojivě rozřešit, a to před nezávislý, veřejný soud. Ironií osudu, či spíš slepotou jistých právnických machrů, teď byly před soudem obnaženi ti, kteří Čunkovi pomáhali. Není to pěkné, ale zato spravedlivé.
To je zjevně nižší důkazní standard. Stačilo ukázat alespoň nějaké kauzy, které nesou znaky manipulace. Marie Benešová tedy rozhodně nemá důvod kochat se přílišným pocitem zadostiučinění.
Střílela od boku a cíl byl tak velký, že jej pár kulek našlo. Ale o váze jejích slov vypovídá nejlépe to, že v případě jednoho z žalobců, které hodila do mafiánského pytle, státního zástupce Grygárka, soud považoval za prokázané jediné: že ho nemá ráda. Tato emoce zjevně Benešovou pohání, prakticky kdykoli otevře ústa. To, že ona a lidé jí podobní se teď nebudou mít potřebu krotit, je patrně jediným nežádoucím důsledkem rozsudku.
Stejně důležité je říct, že tento soud nijak nezasáhl do řešení trestní kauzy Jiřího Čunka, jak se mylně domnívá například státní zástupce Arif Salichov. Soud ani nevynesl žádný verdikt nad českou justicí, státními zástupci či vládou.
Pokud se to některým z dotyčných zdá, důvody jsou nasnadě: tuší, jak velkou chybu udělali, když Benešovou žalovali. Dobře přece věděli, co všechno může vyjít před soudem najevo. Způsob, jakým se do vyšetřování Čunkovy kauzy vkládali, si zřejmě zvykli považovat za normální, ostatně vyšel jim v případě katarského prince. Ale jako právníci by si měli ze školy pamatovat, že na denním světle takovéto způsoby hájit nelze.
Od začátku bylo jasné, že Čunek i vláda budou litovat, že nenechali jeho případ doputovat do jediného místa, kde se mohl uspokojivě rozřešit, a to před nezávislý, veřejný soud. Ironií osudu, či spíš slepotou jistých právnických machrů, teď byly před soudem obnaženi ti, kteří Čunkovi pomáhali. Není to pěkné, ale zato spravedlivé.
