Slova o třísce v oku platí pro obě strany

Začnu od konce. Autorův citát z Písma je jistě na místě, platí to však stejně i pro druhou stranu. Stejně jako podobnost důvodů rakouské apetence k Hitlerovi a naší k Sovětskému svazu. Dotkněme se však spíše jádra celého problému: rakouského přístupu k nám (i když to neplatí pro všechny Rakušany). Ten nemá své kořeny ani až v odsunu Němců, ani v temelínské elektrárně. Ten tkví už hluboko v myšlenkovém podhoubí bývalé rakouskouherské monarchie a jejím duchu, z jejíhož nevyhnutelného rozpadu (a ne rozbití) vinily a viní generace z první světové války a po ní nás. Přesněji řečeno našeho prezidenta T. G. Masaryka a jeho politiku. Museli bychom jít až k Bílé hoře a ještě kus před ní. Byli jsme po ní národem bez vlastní šlechty, což bylo v té době velkým hendikepem. Na rozdíl od Maďarů a Poláků. Pro Rakušany, nebo přesněji pro obyvatele Vídně, trpící syndromem obyvatel hlavního města, jsme byli a jsme národem služek, vrátných, podomků, v nejlepším případě malých řemeslníků. Přispěli jsme k tomu ovšem sami často malým národním uvědoměním a sklonem k rychlé asimilaci (viz Worlitschkové, Prikrilové apod.). Maďaři a Poláci tomu tolik nepodléhali.
Rakouskou apetenci k nacismu není ovšem možné z historie vypustit. Nebyl to jen případ Otty Skorzenyho, mluví o tom statistiky, v Rakousku bylo vzhledem k počtu obyvatel příliš mnoho nacistů. Pokud jde o odsun Němců, v tom s autorem souhlasím, neříkám to ostatně poprvé. Pokud jde o Temelín, proč tam vyrobenou elektřinu od nás kupují? Pokud jde o bezpříkladné případy Fritzla, Prikrila a další, nelze oba přece jen ve všem všudy s kuřimským případem srovnávat. Ani co do hrůz, ani co do rozsahu. U nás selhali spíše policisté a soudy, v rakouském případě navíc ještě nevšímaví a pokrytečtí sousedi. Ani mně se Zelený Raoul zase tolik nelíbí jako vůbec seriály tohoto druhu, mluvit však o „případu s nestoudností na kvadrát“ nelze.