Že se písničkář brání nařčení z udavačství, je pochopitelné. Činil by tak každý, zvláště ten, kdo byl - tak jako Nohavica - dotlačen ke spolupráci s StB dnes už nepředstavitelnými hrozbami. Nikdo nechce figurovat v médiích jako udavač, ať už skutečně udával a pomáhal dostat lidi za mříže, nebo si jen myslel, že estébáky obalamutí průhledně známými informacemi, které oni už stejně vědí.
„Měl jsem pocit, že to vybalancuju, že to nějak ustojím,“ popsal Nohavica v Respektu svůj postoj z doby před dvaceti lety. Nevybalancoval, to ani nešlo. Horší je, že se ho stejně neúspěšně pokouší vybalancovat i dnes. Svědčí o tom cesta, kterou si o víkendu zvolil. Estébáci prý jeho výroky nafoukli a zkomolili, tvrdí Nohavica na své webové stránce. A to je hned dvakrát špatně.
Zaprvé, písničkář zvolil metodu tvrzení proti tvrzení. V zachovaných částech jeho jinak skartovaného spisu se píše, že to bylo tak, Nohavica tvrdí, že to bylo jinak. Rozhodni, čtenáři, kde je pravda. Tohle vybalancovat opravdu nejde. Přesněji řečeno jde, ale táborově - fanoušci věří Nohavicovi, odpůrci mohou věřit dokumentaci StB. Něco na ní přece může být. Politická policie komunistického státu byla sice v mnohém mimo mísu -označila třeba Klause za Šikova stoupence. Ale charaktery zachycovala věrně - všimla si třeba Klausovy tendence zesměšňovat soupeře.
Zadruhé, písničkář zvyklý na oboustrannou komunikaci s publikem se brání písemně na své webové stránce. Proč teď svou zkušenost s StB nesdělil médiím? Proč neodpovídal na otázky a nevysvětloval, co mělo být vysvětleno? Ne koho udal či neudal. To by bylo stále tvrzení proti tvrzení. Ale jak ho dostali. Tahle otázka se týká každého z pamětníků, právě ta by se měla dostat do učebnic, jak po tom volá Hutka.
„Pustil jsem se na území, které do smrti nebudu moci opustit,“ řekl loni Nohavica o svém vztahu k StB. Teď se na tom území drží dobrovolně -svým mlčením.
„Měl jsem pocit, že to vybalancuju, že to nějak ustojím,“ popsal Nohavica v Respektu svůj postoj z doby před dvaceti lety. Nevybalancoval, to ani nešlo. Horší je, že se ho stejně neúspěšně pokouší vybalancovat i dnes. Svědčí o tom cesta, kterou si o víkendu zvolil. Estébáci prý jeho výroky nafoukli a zkomolili, tvrdí Nohavica na své webové stránce. A to je hned dvakrát špatně.
Zaprvé, písničkář zvolil metodu tvrzení proti tvrzení. V zachovaných částech jeho jinak skartovaného spisu se píše, že to bylo tak, Nohavica tvrdí, že to bylo jinak. Rozhodni, čtenáři, kde je pravda. Tohle vybalancovat opravdu nejde. Přesněji řečeno jde, ale táborově - fanoušci věří Nohavicovi, odpůrci mohou věřit dokumentaci StB. Něco na ní přece může být. Politická policie komunistického státu byla sice v mnohém mimo mísu -označila třeba Klause za Šikova stoupence. Ale charaktery zachycovala věrně - všimla si třeba Klausovy tendence zesměšňovat soupeře.
Zadruhé, písničkář zvyklý na oboustrannou komunikaci s publikem se brání písemně na své webové stránce. Proč teď svou zkušenost s StB nesdělil médiím? Proč neodpovídal na otázky a nevysvětloval, co mělo být vysvětleno? Ne koho udal či neudal. To by bylo stále tvrzení proti tvrzení. Ale jak ho dostali. Tahle otázka se týká každého z pamětníků, právě ta by se měla dostat do učebnic, jak po tom volá Hutka.
„Pustil jsem se na území, které do smrti nebudu moci opustit,“ řekl loni Nohavica o svém vztahu k StB. Teď se na tom území drží dobrovolně -svým mlčením.
