Snad Tobruk v lidech zažehne vlastenectví

Díky, pane Marhoule. Druhou světovou válku jsem nezažil, jen jsem se v ní narodil. Přesto jsme si jako kluci často vyprávěli o Tobruku, to co jsme se konspirativně dozvídali od svých rodičů. Byla to pro nás obrovská a navíc neznámá legenda o velkém hrdinství Čechů a Slováků. Tobruk se pro nás stal doslova mytickým pojmem, tím spíš, že bolševici vše tajili.  Byli jsme na naše vojáky hrdi a jsem přesvědčen, že i to nám pomohlo k našemu vlastenectví. Na našich vandrech a trampech jsme těm  pohodlnějším „masňákům“, kteří si pořád na něco stěžovali, třeba na nedostatek vody, hygieny, jídla či pohodlí svých postelí s oblibou říkávali: „ Jo, to tenkrát u Tobruku, tam jsme měli jen dvě deci vody na den, na pití, na mytí a na holení!“ Doufám a vlastně věřím, vážený pane Marhoule, že diváci vašeho filmu budou po jeho shlédnutí odcházet se stejnými pocity, jaké jsme měli my, když jsme hltali o Tobruku každé slovíčko. A jistě i v mnohých z nich zažehnete to sice staromódní, ale nádherné vlastenectví a hrdost na vlastní národ, čehož nikdy není dost a stále nám chybí. Díky, pane Marhoule.