Nejen Izraelci či Palestinci, ale i okolní svět si nyní klade otázku, jaký vliv bude mít odchod premiéra Ariela Šarona z politické scény na blízkovýchodní mírový proces. Odhadnout, jak se situace bude vyvíjet, je jistě obtížné, ale mnohé lze vyvodit z vyhodnocení Šaronova dosavadního politického působení.
Šaron, syn emigranta z území dnešního Běloruska, reprezentoval onu část izraelské politické elity pocházející ze západní, střední a východní Evropy. Právě tito aškenázští Židé založili stát Izrael a v mnohém se liší od východních (sefardských) Židů, kteří žili v míru s muslimy a křesťany na celém Blízkém východě včetně území Palestiny až do vzniku státu Izrael. Šaron na rozdíl od nich postrádal schopnost pochopit Palestince a Araby a není proto divu, že s nimi nedokázal navázat smysluplný dialog. Až do konce své politické dráhy jednal s Palestinci, jako by neexistovali.
Šaron například dokázal na několik let uvěznit palestinského vůdce Arafata (který se „odvážil“ uzavřít mírovou smlouvu v Oslu) a pak tvrdit, že nemá partnera, s nímž by mohl uzavřít mír. Činil tak zjevně v domnění, že když se vypořádá s Arafatem, vypořádá se i s palestinskou otázkou. Ale neuvědomil si, že tento způsob jednání v očích Palestinců diskreditoval myšlenku mírového jednání s Izraelem. Arafat, který se po mírovém jednání v Oslu potýkal s pochybnostmi vlastních lidí, neměl až do konce života nic, čím by tuto skepsi vyvrátil.
Šaron se tak de facto zasloužil o rostoucí voličskou podporu, které se dnes těší hnutí Hamas. Řadoví Palestinci totiž viděli, jak skončila Arafatova politika. Mohli si z toho sami odvodit, jak může skončit každý, kdo se odváží přemýšlet o míru. Hamas a Brigády od Al Aksá získaly velkou podporu po nepřetržitých útocích, které Šaron nařídil proti bezbranným civilistům a jež si vyžádaly velký počet obětí. Premiér vůbec nevyužil příměří, které tyto skupiny vyhlásily. To jen dále posílilo pocit Palestinců, že řeči o míru nedávají smysl. Pokud se po nadcházejících volbách dostane hnutí Hamas do parlamentu, nebude to jenom kvůli slabosti palestinského hnutí Fatah a jejího selhání. Bude to také velká zásluha premiéra Ariela Šarona. Někteří palestinští komentátoři si dokonce myslí, že Šaron leteckými útoky na pásmo Gazy vědomě obě jmenovaná hnutí posílil.
Důsledky jeho kroků ho nezajímaly
Jedním z nejvýraznějších charakteristických rysů Ariela Šarona je, že jako člověk i politik je velkým provokatérem. Dá se v podstatě říct, že ho nikdy nezajímaly dopady jeho kroků na ostatní. Zjistíme to i z množství kritiky, která na jeho hlavu směřovala na izraelské vnitřní politické scéně. Jeho politické ambice ho vedly k vyznávání hesla: „Útěk kupředu!“. Mnohdy tento styl vedl k nutnosti s velkými náklady a potížemi jeho kroky následně „opravovat“. Například v roce 1977 jako ministr zemědělství inicioval velký osadnický program. Cestoval tehdy po celém západním břehu Jordánu, aby přesvědčil Izraelce o důležitosti osad. Po třiceti letech se ovšem musel vrátit, aby stejné lidi přesvědčil k opuštění domovů, k jejichž budování je sám získal.
V roce 1982, kdy byl ministrem obrany, pak vedl válku proti Palestincům v Libanonu, aby je vyhnal co nejdále. Důsledkem bylo to, že pět let poté začala palestinská intifáda. A ti z Palestinců, kteří byli přesunuti do Tunisu, se začali stále více soustřeďovat na intifádu uvnitř samého Izraele. Nakonec se jim podařilo proniknout do pásma Gazy. Válka v Libanonu rovněž vedla ke vzniku hnutí Hizballáh a přivedla ho až k izraelským branám. Osvobození okupovaného pásma na jihu Libanonu se stalo první bezpodmínečnou kapitulací Izraele. A co je nejhorší, nebyla to arabská armáda, ale guerilla, která to dokázala.
V roce 2000 Ariel Šaron svou návštěvou mešity Al Aksá dokázal vyprovokovat muslimy v Palestině a celém islámském světě. Tím nastartoval druhou intifádu. Neuvědomil si, co mešita Al Aksá pro muslimy znamená. Modlitba v ní je pětsetkrát cennější než v jiné mešitě. Je třetí nejdůležitější po mešitách v Mekce a Medíně. Šaron nepočítal s tím, jak posílil náboženské cítění muslimů, a tím podpořil činnost Hamasu. Palestinci si hned vzpomněli na libanonské tábory Sabra a Šatíla, jejichž obyvatelé byli zmasakrováni v roce 1982. Je dost pravděpodobné, že pokud by mešitu Al Aksá navštívil někdo jiný, než právě Ariel Šaron, nebyla by islámská odezva tak velká.
Šaron nedokázal být týmovým hráčem ani při tak důležitých rozhodnutích, jako byla příprava plánu stažení Izraele z Gazy. Když 18. prosince 2003 tento svůj plán vyhlásil, vyvolal kritiku i uvnitř své vlastní strany Likud. Odpor budila jeho ochota stáhnout se, aniž by to byla součást dohody s Palestinci a aniž by za to protistrana nabídla jasné závazky.
Plán „mírové cesty“ byl ryze jednostranný. Mohamed Hasanín Hajkel, přední egyptský žurnalista, vyčetl z tohoto plánu následující skutečnost: „Po čtení ,mírové mapy' zjistíte, že jejím cílem bylo zlikvidovat odboj. Mapa žádá od palestinské samosprávy, aby potlačila odboj, a přitom nemluví o tom, co za to můžou získat Palestinci.“
Odchod Šarona se časově shoduje s politickým nástupem třiapadesátiletého Amira Perece. Tento sefardský Žid (původem z Maroka) je šéfem odborové centrály Histadrut a podařilo se mu svrhnout Šimona Pereze z čela Strany práce. Může to být začátek naděje na změnu myšlení „sólistů“, které ovládalo Izrael několik desetiletí až dodnes. Jeho vyznavači se vždy snažili co nejvíce se vyhnout podstatě problému: palestinskému právu na návrat na svá území a právu na vrácení pozemků.
Palestinci proto nemají důvod litovat, že Ariel Šaron opouští aktivní politiku. S mužem, který je ze zásady sólový hráč, totiž nebyla žádná dohoda možná.
Šaron, syn emigranta z území dnešního Běloruska, reprezentoval onu část izraelské politické elity pocházející ze západní, střední a východní Evropy. Právě tito aškenázští Židé založili stát Izrael a v mnohém se liší od východních (sefardských) Židů, kteří žili v míru s muslimy a křesťany na celém Blízkém východě včetně území Palestiny až do vzniku státu Izrael. Šaron na rozdíl od nich postrádal schopnost pochopit Palestince a Araby a není proto divu, že s nimi nedokázal navázat smysluplný dialog. Až do konce své politické dráhy jednal s Palestinci, jako by neexistovali.
Šaron například dokázal na několik let uvěznit palestinského vůdce Arafata (který se „odvážil“ uzavřít mírovou smlouvu v Oslu) a pak tvrdit, že nemá partnera, s nímž by mohl uzavřít mír. Činil tak zjevně v domnění, že když se vypořádá s Arafatem, vypořádá se i s palestinskou otázkou. Ale neuvědomil si, že tento způsob jednání v očích Palestinců diskreditoval myšlenku mírového jednání s Izraelem. Arafat, který se po mírovém jednání v Oslu potýkal s pochybnostmi vlastních lidí, neměl až do konce života nic, čím by tuto skepsi vyvrátil.
Šaron se tak de facto zasloužil o rostoucí voličskou podporu, které se dnes těší hnutí Hamas. Řadoví Palestinci totiž viděli, jak skončila Arafatova politika. Mohli si z toho sami odvodit, jak může skončit každý, kdo se odváží přemýšlet o míru. Hamas a Brigády od Al Aksá získaly velkou podporu po nepřetržitých útocích, které Šaron nařídil proti bezbranným civilistům a jež si vyžádaly velký počet obětí. Premiér vůbec nevyužil příměří, které tyto skupiny vyhlásily. To jen dále posílilo pocit Palestinců, že řeči o míru nedávají smysl. Pokud se po nadcházejících volbách dostane hnutí Hamas do parlamentu, nebude to jenom kvůli slabosti palestinského hnutí Fatah a jejího selhání. Bude to také velká zásluha premiéra Ariela Šarona. Někteří palestinští komentátoři si dokonce myslí, že Šaron leteckými útoky na pásmo Gazy vědomě obě jmenovaná hnutí posílil.
Důsledky jeho kroků ho nezajímaly
Jedním z nejvýraznějších charakteristických rysů Ariela Šarona je, že jako člověk i politik je velkým provokatérem. Dá se v podstatě říct, že ho nikdy nezajímaly dopady jeho kroků na ostatní. Zjistíme to i z množství kritiky, která na jeho hlavu směřovala na izraelské vnitřní politické scéně. Jeho politické ambice ho vedly k vyznávání hesla: „Útěk kupředu!“. Mnohdy tento styl vedl k nutnosti s velkými náklady a potížemi jeho kroky následně „opravovat“. Například v roce 1977 jako ministr zemědělství inicioval velký osadnický program. Cestoval tehdy po celém západním břehu Jordánu, aby přesvědčil Izraelce o důležitosti osad. Po třiceti letech se ovšem musel vrátit, aby stejné lidi přesvědčil k opuštění domovů, k jejichž budování je sám získal.
V roce 1982, kdy byl ministrem obrany, pak vedl válku proti Palestincům v Libanonu, aby je vyhnal co nejdále. Důsledkem bylo to, že pět let poté začala palestinská intifáda. A ti z Palestinců, kteří byli přesunuti do Tunisu, se začali stále více soustřeďovat na intifádu uvnitř samého Izraele. Nakonec se jim podařilo proniknout do pásma Gazy. Válka v Libanonu rovněž vedla ke vzniku hnutí Hizballáh a přivedla ho až k izraelským branám. Osvobození okupovaného pásma na jihu Libanonu se stalo první bezpodmínečnou kapitulací Izraele. A co je nejhorší, nebyla to arabská armáda, ale guerilla, která to dokázala.
V roce 2000 Ariel Šaron svou návštěvou mešity Al Aksá dokázal vyprovokovat muslimy v Palestině a celém islámském světě. Tím nastartoval druhou intifádu. Neuvědomil si, co mešita Al Aksá pro muslimy znamená. Modlitba v ní je pětsetkrát cennější než v jiné mešitě. Je třetí nejdůležitější po mešitách v Mekce a Medíně. Šaron nepočítal s tím, jak posílil náboženské cítění muslimů, a tím podpořil činnost Hamasu. Palestinci si hned vzpomněli na libanonské tábory Sabra a Šatíla, jejichž obyvatelé byli zmasakrováni v roce 1982. Je dost pravděpodobné, že pokud by mešitu Al Aksá navštívil někdo jiný, než právě Ariel Šaron, nebyla by islámská odezva tak velká.
Šaron nedokázal být týmovým hráčem ani při tak důležitých rozhodnutích, jako byla příprava plánu stažení Izraele z Gazy. Když 18. prosince 2003 tento svůj plán vyhlásil, vyvolal kritiku i uvnitř své vlastní strany Likud. Odpor budila jeho ochota stáhnout se, aniž by to byla součást dohody s Palestinci a aniž by za to protistrana nabídla jasné závazky.
Plán „mírové cesty“ byl ryze jednostranný. Mohamed Hasanín Hajkel, přední egyptský žurnalista, vyčetl z tohoto plánu následující skutečnost: „Po čtení ,mírové mapy' zjistíte, že jejím cílem bylo zlikvidovat odboj. Mapa žádá od palestinské samosprávy, aby potlačila odboj, a přitom nemluví o tom, co za to můžou získat Palestinci.“
Odchod Šarona se časově shoduje s politickým nástupem třiapadesátiletého Amira Perece. Tento sefardský Žid (původem z Maroka) je šéfem odborové centrály Histadrut a podařilo se mu svrhnout Šimona Pereze z čela Strany práce. Může to být začátek naděje na změnu myšlení „sólistů“, které ovládalo Izrael několik desetiletí až dodnes. Jeho vyznavači se vždy snažili co nejvíce se vyhnout podstatě problému: palestinskému právu na návrat na svá území a právu na vrácení pozemků.
Palestinci proto nemají důvod litovat, že Ariel Šaron opouští aktivní politiku. S mužem, který je ze zásady sólový hráč, totiž nebyla žádná dohoda možná.
