Karel přerušil proslov a rovnou z pódia si to s nimi od plic naprosto přímo vyříkal. Se svými! Každého znal křestním jménem. Odkázal je do patřičných mezí a pokračoval před užaslým shromážděním v proslovu. „Co na srdci, to na jazyku,“ to platilo pro málokoho tak důsledně jako pro našeho Karla Holomka.
Když mu skupina českých undergroundových monarchistů kolem Petra Placáka a jeho studentského časopisu pro dospělé Babylon udělila v lednu 2014 Cenu Ferdinanda Dobrotivého, zdůvodnil to Placák takto: „Pan Holomek se vyjadřuje naprosto přímo bez známky jakéhokoli alibismu, opatrnictví, strategie, jak toho zde, bohužel, nejsme zvyklí u osob, které jsou veřejně činné. Rozhodnutí pro něj bylo jednomyslné, žádný jiný kandidát nebyl.“ Když se pak v rozhovoru pro Babylon otevřeně přiznával, že jako mladý, podle jeho slov blbý a ambiciózní profesionální voják, jezdil zkraje šedesátých let na hranice připraven bránit socialistickou vlast, řekl: „Nemůžu lhát a dělat za sebe svatého! Taky jsem si pak vytrpěl své. Nejsem podvraťák, nebo že bych se za něco schovával… Byl to vlastně režim, kdo ze mě udělal takového lidskoprávního harcovníka – do té doby jsem byl takový technokrat.“
Jediná cesta je vzdělanost
Život a osobnost od sebe oddělit nelze, to by nás nebožtík hnal. Když jsem o něm točil dokument do cyklu GEN, Galerie elity národa, zachytil jsem situaci, jak promlouvá k mladým Romům: „Mladí lidé často říkají, pane Holomku, politiku nám sem netahejte. Děláte chybu, i ten chleba, který jíte, i to pivo, které pijete, závisí na politice. Čili nezapomínat na to, co se děje ve společnosti, a nenechat volný průběh tomu, co se nám zdá být špatné. A vrtat do toho a vrtat do toho a nepustit to!“
Nedovedl jsem si představit, jak se tento vitální, aktivní a doslova živočišně urputný malý velký muž, ten, který vrtal do všeho, co považoval za nesprávné a nespravedlivé, před šesti lety musel cítit, když byl postižený mozkovou mrtvicí. Došlo mi to ve chvílích, kdy jsem se pokoušel o návštěvu. On si nepřál, abychom ho viděli bezmocného. Těch šest let, kdy se o něho rodina neuvěřitelně obětavě starala, jsem se radoval z každé drobné a dobré zprávy či občasné fotografie z rodinných oslav.
Poslední dobou ty zprávy už byly špatné, a pak mi pípla SMS: Táta dnes v 15 zemřel v klidu. A na sociálních sítích se objevila zpráva: „Náš skvělej táta, hrdina a celoživotní frajer dnes v 15 h vydechl naposledy. Udělal toho pro lidi hrozně moc, život měl naplněný prací, ale žil naplno. Jeho skutky tady jsou a budou i nadále, nyní má už klid a pokoj. Umřít si přál a poslední dny ani nejedl, ani nepil, tak jsme rádi, že vysvobození netrvalo tak dlouho. Zapalte si za něj svíčku a vzpomínejte na něj v dobrém, nic jiného by si nepřál.“
Jeho rod je na Moravě usazený kolem tří set let (potutelně dodával, moje dcera historička to našla ve smolných knihách!). Karlův dědeček, vajda v romské osadě mezi Kyjovem a Svatobořicemi, koňský handlíř, kdysi pochopil, že jedinou cestou pro Romy je vzdělanost. Tak se otec Karla Holomka, Tomáš Holomek, stal prvním Romem, který v tehdejším Československu absolvoval Karlovu univerzitu a stal se doktorem práv. Tak se náš Karel stal strojním inženýrem a ten řetěz pokračuje v jeho dcerách, vnučkách.
Porozumění pro druhé
Představovat bohatý, vzrušující a pestrý život Karla Holomka by zabralo několik časů, určených na rozlučku s několika lidmi, ne však s tímto jedním.
Nemanželské děcko, míšenec, zlobivý ve škole, šťastný u romských prarodičů, odsouzený spolu se sestrou k zavraždění v nacistických plynových komorách jako celá jeho rodina, ukrývaný a zachraňovaný statečnou maminkou a jedním život riskujícím bílým četníkem, poválečný student vojenských škol, vynikající gymnasta na úrovni reprezentace, komunista, tanečník, majitel hlubokých a pronikavých tmavých očí, na jejichž dně se ukrýval smutek, učitel na vysoké vojenské škole odmítající okupaci a agresi v roce 1968, nekomunista, dělník a řidič těžkých náklaďáků, neformální odborářský vůdce nepřijatý do Revolučního odborového hnutí, protože byl inženýr, i když se živil jako dělník, disident, krátce vězněný režimem, polistopadový poslanec, lidskoprávní aktivista, zakladatel Muzea romské kultury, Společenství Romů na Moravě, první romský držitel státního vyznamenání vrtající do všeho nespravedlivého, bojovník, schopný napsat i několik úderných textů týdně proti inženýru Miloši Z. v roli prezidenta, bořitel předsudků, odmítající dělat formální stafáž za Romy u premiéra, který nedbal jeho rad, stejně jako ostrý a tvrdý oponent Romům.
Zemřel Karel Holomek, hlas Romů, exposlanec a zakladatel Muzea romské kultury |
Právě k Romům se choval poctivě, rovně, bez sentimentu. Myslel jsem na něho v posledních týdnech, kdy se Romové spojovali hystericky, nenávistně a neuváženě s neonacisty. Holomka na vás, holomci (s malým há)!
Karel Schwarzenberg, který mu předával před devíti lety Cenu Ferdinanda Dobrotivého, tehdy řekl: „Shodou okolností jsme narozeni ve stejném roce, oba známe ještě starý český a moravský venkov, oba jsme se od mladých let zasazovali o lidská práva a střetli se s ideologiemi nenávisti. Karel Holomek má ale ještě jednu velkou přednost. Má velké porozumění pro druhou stranu a umí odpouštět, ačkoli jako Rom si zažil své. V dětství za nacismu, ale i později, když se osamostatnil od myšlenek svého otce a bojoval proti systému nesvobody u nás.“
Odkaz
Myslím v těchto dnech na odkaz Karla Holomka. Třeba jeho dávná myšlenka, která by měla být preambulí každé vlády: „Základ musí vždycky postavit silnější, ten, kdo má moc a prostředky, musí vytvořit podmínky, aby se ti slabší do systému dostali.“ Uvědomuji si, že jeho práce pro Romy, kterým pomáhal nacházet odvahu a víru v sebe samotné, byla vlastně prací pro nás, tu naši bílou většinu.
Kolik útoků si musel za svůj život snést a vytrpět ze všech stran, s jakou vytrvalostí a humorem, sebeironií, dělal kroky, o kterých nutně při své chytrosti a moudrosti věděl, že jsou nepopulární, ale dělal je, protože nemohl a neuměl jinak. Když jsme se bavili o tom, že televizní GEN je galerií elity českého národa, jak to on jako napůl Rom a napůl Čech rodu moravského vnímá, smál se tím svým neodolatelně šibalským způsobem. „Mně to je osobně úplně jedno, já jsem zrovna tak Čech jako Rom.“
O Romech se ví, že nemají svoji vlast, ale Karel Holomek byl ztělesněním dnes tolik zdevalvovaného slova vlastenec. Miloval svoji rodinu, žil pro druhé, postavil zrcadlo romskému přísloví Ko kamel ča pes, na džanel s’oda bacht, kdo má rád jenom sebe, neví, co je štěstí. Kéž toto štěstí Karla Holomka můžeme a dokážeme nést dál. Bylo mi ctí, šťastný muži!
