Vše proběhlo předvídatelným kultivovaným způsobem, zda si umělec na následné recepci s hradním vicekancléřem Petrem Hájkem vyměňoval čerstvé poznatky o činnosti iluminátů a jiných světovládných klik, se můžeme jenom domýšlet... anebo radši ne.
Prezidentovo rozhodnutí sice bylo známé předem, velké debaty ale nevyvolalo, možná proto, že vnést nový argument do periodicky se opakujícího sporu není zrovna jednoduché. A možná se taky projevila obyčejná amortizace materiálu, zapracoval čas – od převratu ho uplynulo už skutečně dost. Vyznamenat Karla Gotta by v prvních letech po revoluci nikoho nenapadlo, před deseti roky by takové rozhodnutí vzbudilo vášnivou hádku, dnes projde téměř bez povšimnutí. Ne snad proto, že by v téhle věci společnost dospěla k nějakému konsenzu. Její části jen došla energie, chuť hádat se ještě o tohle, zvlášť v časech, kdy média referují o úkazech daleko hrozivějších.
Vyznamenaný umělec je dle svědectví mnohých laskavý člověk, který o své vůli neubližuje druhým, jeden by mu nerad kazil radost. Stejně se ale vtírá otázka, ani ne tak na něj jako na prezidenta: Dostal Gott medaili za to, že se jeho zpěv vymyká normě, nebo za to, že se jeho chování v letech normalizace většinové normy úzkostlivě drželo? Pravděpodobně za obojí.
