Někdo v dění na konci roku 2011 viděl vzedmutí pozapomenuté schopnosti prožívat věci pospolitě. Pro jiného byly patos a ne vždy zvládnuté city či forma jejich vyjádření překážkou, důvodem držet si distanc. Bude to znít alibisticky, ale oba ty postoje sdělují nějaký kus pravdy. Jedna z těch pravd je však, myslím, důležitější než ta druhá.
Dojde-li v nějaké společnosti na projevování citů v masovějším měřítku, je jistá míra přepjatosti, možná i nevkusu asi nevyhnutelná. (Jasně, v různých společnostech a při různých příležitostech ta míra bývá různě veliká). Lidé, kteří spolu něco prožívají, se tak prostě občas chovají.
Bez ohledu na mediální smršť navíc spočívalo veřejné truchlení po Havlově smrti většinou v tom, že lidé někde tiše stáli nebo šli. Přičemž to, co na mě může působit jako nepřípadné, může jinému připadat naprosto na místě a vice versa.
Nikdo neměl povinnost po Havlovi truchlit a nebyl žádný správný způsob, jak zármutek projevovat, byl-li. Možná ale ten, kdo tak činil v nějaké širší pospolitosti, měl příležitost prožít to, co lidé odedávna zakoušejí tváří v tvář věcem, jež je přesahují – například majestátu smrti. Že si – navzdory vší té nekompatibilitě výrazu, vkusu – jsme v tom nejdůležitějším rovni.