Zažil jsem pokrývání řady střeleckých útoků ve školách. Bylo to v zahraničí, bylo to daleko. Člověka se dotknou ty příběhy až ve chvíli, kdy dostanou lidskou rovinu. Kdy musí vyprávět příběhy o rodinách, jež už nebudou spolu. Když vidí rodiče, kteří se dozvěděli, že se jejich dítě už ze školy nevrátí.
Dnes je to jiné. Dnes je to blízko. Stalo se to na místě, které znám dobře. Stalo se to lidem, jež jsem znal. Jejich životy skončily, protože někdo chtěl způsobit bolest. Nic víc, nic míň. Činy choré mysli.
Je to o to horší, když si uvědomím, že se to vše stalo ve škole. Studentům. Měli před sebou celé životy. Studovali, protože chtěli být lepší. Protože chtěli pomáhat, chtěli předat svoje vědomosti dál. A nejen českým studentům, ale zranění byli i ti zahraniční, kteří chtěli chápat náš jazyk, náš způsob myšlení.
Měli před sebou večírky, svatby, možnost mít děti, které jednou budou studovat. Možná by chodily na stejnou školu. A jeden šílenec je o to všechno připravil. Jeden šílenec s mnoha zbraněmi.
Celým rodinám se změnil svět. Rodiče už neuvidí radost svých dětí u vánočního stromku. Nebudou je moci obejmout, nebudou se jich moci zeptat, jestli jsou v pořádku, jestli toho nemají moc, jestli všechno zvládají.
Praha zahájila pietu. Nadaci UK věnuje pět milionů na podporu rodin obětí |
Od toho útoku to dělám neustále. Mluvil jsem s našima, se sestrou, v redakci se od rána ptám všech na tu samou otázku: jste v pohodě? A doufám, že i vy, kteří čtete tyto řádky, v pohodě jste. Ta tíha, kterou dnes i v dalších dnech ucítíme, jednou odezní. Pomalu, ale přece. Ale ta starost o druhé v nás musí zůstat. A obzvláště teď během svátků a po nich. Právě ty bývají nejhorší na psychiku, na duši.
Každý rok, každý týden čtu o masových střelbách v USA. Útočníky spojují dvě věci. Láska ke zbraním a nenávist k lidem a sobě samotnému. Pravděpodobně to bylo stejné i v případě střelce z Klánovic a filozofické fakulty.
Ale raději než o zbraních a potřebě bezpečnostních rámů ve školách bavme se o psychickém zdraví.
Mladí lidé si v sobě nesou obrovské množství tíhy světa. Byť se to na první pohled nemusí zdát. Doléhá na ně vědomí, že se asi nebudou mít lépe, než se měli jejich rodiče. Že si nebudou moci pořídit byt, že za humny je válka, že planeta spěje do kopru a i to, že při současné vlnové délce ekonomických krizí jich ještě pár zažijí. Působí proto občas arogantně, jakože nemají zájem. Nebo si ze všeho dělají legraci. Proč? Protože jak jinak se vyhrabat z existenciální krize, když jste ještě ani nezačali žít.
Právě proto je strašně důležité s nimi mluvit. Ptát se jich, jestli jsou v pohodě, a neodbývat jejich pocity s tím, že jsou prostě másla. Mám obrovské štěstí, že mám skvělé rodiče a přátele, kterým se mohu svěřit. Ale ne všichni to takto mají. Tak pokud na někom ve svém okolí, nejen na mladých, zpozorujete, že se uzavírá, nedovolte mu spadnout do toho začarovaného kruhu.
Občas stačí jen málo. Stačí se zeptat, jestli je v pohodě, stačí ho obejmout nebo jen vedle něj sedět a mlčet. Prostě být. I tohle málo může udělat velké věci. Pro ty, kteří zemřeli na půdě fakulty, už je pozdě. Ale můžeme zabránit dalším podobným případům. Naděje tady je.
Omlouvám se za sentiment, ale nemohl jsem jinak. Přeji si, abychom si za rok mohli říci, že to vlastně nebyl špatný rok. Třeba skončí válka na Ukrajině, jak předvídali loni šamani. Naděje ještě je.
