Ve své poslední zprávě Národní rozpočtová rada upozorňuje, že současným tempem narazíme už za tři roky na dluhovou brzdu, tedy na dluh ve výši 55 procent hrubého domácího produktu. To je zákonná pojistka, takže se s ní dá dělat jen málo. Respektive je pravda, že vyloučit změnu zákona úplně nejde, obzvlášť když omezuje vládu v jejím snažení, ale do budoucna by to jakékoliv snahy o brzdy natolik zdiskreditovalo, že tudy cesta patrně nepovede. Jinými slovy, opravdu budeme muset začít brzdit. Z toho musíme – a měli bychom – vycházet.
Česko narazí na dluhovou brzdu již v roce 2024, oznámila poslancům Zamrazilová |
Zbytek je jednoduchá matematika s trochou historické zkušenosti. Víme, že naše veřejné rozpočty nezachrání územní celky, tedy obce a kraje. Ty jsou dlouhodobě až na výjimky disciplinované, i proto je náš státní a veřejný dluh skoro stejně vysoký. Pokud chceme léčit veřejné rozpočty, musíme přímo k hlavě. Šetřit budeme muset ve státním rozpočtu.
Čtveřice kandidátů na záchranu před kolizí
Na straně výdajů je bez jakýchkoliv pochyb řada míst, kde by se dalo ušetřit. Naše státní správa je všechno, jen ne štíhlá a efektivní a cílem těchto řádků rozhodně není tvrdit opak. Bohužel ale ani masivní škrty a radikální reformy v provozu státní mašinerie nemají šanci kolizi s dluhovou brzdou zabránit.
Jen pro představu, pokud bychom všechny platy ve státním rozpočtu zredukovali na rok o třetinu, což je naprosto nemyslitelné, snížili bychom zadlužení k HDP o jeden jediný procentní bod. Jakékoliv utahování opasků na výdajové straně je obrovsky nepopulární a ke kýženému cíli stejně vede jen minimálně. Měli bychom se snažit o efektivnější stát, ale nelze od této snahy očekávat odvrat od trendu, který nevyhnutelně směřuje k sešlápnutí dluhové brzdy.
Na straně výdajů je jedna položka, která by to dokázala. Zhruba 40 procent totiž tvoří sociální dávky, z nichž drtivou většinu představují důchody. Pro naše včasné brzdění bychom museli sáhnout důchodcům do penzí, což žádný politik s pudem sebezáchovy neudělá. A ani to dělat nechceme, důchodci si naopak zaslouží víc, jen na to nemáme.
Sečteno podtrženo, nezbývá nám než se podívat na stranu příjmů státního rozpočtu, tedy musíme počítat se zvyšováním daní nebo odvodů. Opět, když se podíváme na strukturu příjmů státního rozpočtu podle velikosti jednotlivých složek příjmů, dvě třetiny tvoří jen čtyři položky – sociální pojištění, DPH, DPFO a DPPO. Samozřejmě je i tady možné hýbat se všemi menšími položkami, ale ve výsledku by to byly pro naše zadlužení jen kosmetické změny.
Rada: Konsolidace veřejných financí si patrně vyžádá růst daní, měla by být rozsáhlejší |
Vylučovací metodou nám tak do finále vydržela čtveřice kandidátů na záchranu před kolizí s dluhovou brzdou. Nakonec nám ale stejně zůstane jen jedna možnost, a to DPH. Zvyšování přímých daní a odvodů by totiž mohlo podnikům a lidem zmítaným naší dosud největší krizí v samostatné historii podlomit definitivně nohy. Vrácení daní do situace před daňovým balíčkem by sice pomohlo, a nakonec k němu může dojít, protože tady se bavíme o celých dvou procentních bodech zadlužení ročně. Bohužel by strany, které pro balíček zvedly ruku, popřely samy sebe před svými voliči.
Ve výsledku mezi všemi možnostmi nejvíce pravděpodobné vypadá zvýšení daně z přidané hodnoty. To představuje 20 procent všech příjmů státního rozpočtu a po sociálním pojištění největší položku na příjmové straně. Navíc je to daň, která není pro voliče přímo viditelná na výplatní pásce. Místo na politiky obrátí voliči svou nelibost s vyššími cenami proti podnikatelům. Půl milionu plátců DPH je sice nezanedbatelná voličská skupina, ale je mnohem menší než 2,5 milionu důchodců nebo čtyři miliony zaměstnanců.
Ostatně, viděli jsme to v roce 2012, kdy jsme se vypořádávali s rozpočtovými následky velké recese, tedy dnes již předposlední hospodářské krize, kterou jsme zažili. Vláda Petra Nečase byla neutěšenou situací veřejných financí donucena zvýšit právě DPH. Není to tedy jenom teorie, ale i ozkoušená praxe.
Dělají to tak i v zahraničí
Pro zvýšení pořád existuje prostor. Základní sazba byla v letech 1993 a 1994 dokonce 23 procent a následně do roku 2004 jen o procentní bod méně. Více než třetinu naší samostatné historie tak byla vyšší, než je nyní. Na druhou stranu je pravda, že snížená sazba na 15 procent je nejvýše, co kdy byla. Obhájit vyšší DPH nebude složité, když se podíváme do zahraničí, kde jsou obě sazby často výrazně vyšší, třeba v Maďarsku, kde jsou sazby 27, 18 a 5 procent.
Ze všeho výše uvedeného plyne jediné. Očekávejme zvýšení DPH s kosmetickými změnami na straně příjmů i výdajů dle toho, které strany sestaví po volbách vládu. Nic jiného nám pro zpomalení, abychom nemuseli šlápnout na dluhovou brzdu, nakonec nezbývá.
