Pátek 26. dubna 2024, svátek má Oto
130 let

Lidovky.cz

ŠUPOVÁ: Blondýna v Senegalu

Evropa

  17:19
Říkala to většina podnikatelů, kteří do Senegalu prezidentským speciálem přiletěli: v Evropě je krize, tak hledáme nové trhy. Odtud jejich zájem o tuto západoafrickou zemi, která se postupně rozvíjí, a byla by tady tedy možnost se uplatnit. Nejdříve tady proberu tu vážnou věc a na závěr to trochu odlehčím.

Monument Afrického znovuzrození v Senegalu foto: Tereza Šupová

Určitě, Senegal potřebuje elektřinu, železnice, veřejnou dopravu, silnice, pomoct se zavlažováním, prostě byla by tu spousta prostoru, i když to bude podle mě ještě dlouhá cesta. Nicméně některé české firmy už zde působí a něco se rýsuje.

Jenže nemají to jednoduché a to nejen ke vzdálenosti země od České republiky a od celé Evropské unie. Protože na trh už výrazně pronikla zejména Čína a také Indie a teď jak jim konkurovat? Vzpomínám si, že to samé téma jsme kdysi probírali na nějaké rozvojové konferenci ve Štrasburku asi před dvěma lety. Oni ty věci chtějí rychle, za levno a s minimem papírování.

A to jim Číňané splňují, ze stran zemí Evropské unie již to tak jednoduché není. Než se udělá projekt, vše se domluví, vyplní různé nutné papíry, odsouhlasí, probere kolem a kolem atd., tak Číňané už mají postavenou celou dálnici. Proto se Afričané svěřují čím dál tím více do jejich rukou. V Dakaru kotví čínské lodě, po ulicích jezdí čínská auta – napodobeniny těch evropských samozřejmě. I senegalský prezident po svém jednání s prezidentem Klausem vyzdvihl, že jim železnici z Dakaru do Bamaka postavili právě Asiaté.

Dalším potenciálním problémem je i fakt, že téměř o všem, co se v zemi děje, rozhoduje právě prezident Abdulaye Wade. A protože už příště nemůže na hlavu státu kandidovat, snaží se vše uzpůsobit tak, aby ho mohl v čele země nahradit jeho syn – samozřejmě, že vyhraje ve spravedlivých volbách! Právě Wade je velmi zvláštní politik, hodně sebevědomý, ale zároveň je mnohými považován za velkého snílka s bláznivými nápady.

Takže třeba po zemětřesení na Haiti navrhl tamějším obyvatelům, že se mohou přestěhovat do Senegalu a vytvořit si tam klidně nový stát. Jindy zase přichází z bizarními nápady, jak zastavit rozšiřování pouště. A zvláštní „zásek“ měl i nyní – řekl, že v Dakaru nepotřebují tramvaje, protože ty se prý často rozbíjejí, že v Evropě se vystavili koleje, pak zase rozebrali a poté opět postavili, že to je každých patnáct let obnova a to se jim nevyplatí. Kde to vzal? Až jsme si říkali, jestli nemá nějakého šamana, který mu podobné věci našeptává…ale vysvětlení možná bude jednodušší. Jeho syn teď spravuje ve vládě energetické portfolio, takže se nejspíš země bude nyní soustředit na tuto oblast a doprava zůstane stranou.  Snad má i nějaké firmy, nebo s nimi spolupracuje, prostě klasické já na bráchu, brácha na mě, funguje i tady v Africe.

Takže do tramvají je nesmysl investovat, ale třeba loni vznikl v Dakaru opravdu prazvláštní monument Afrického znovuzrození. A teď pozor – je větší než Socha Svobody v New Yorku, stál v přepočtu půl miliardy korun a navrhl ho sám Wade. A kdo ho postavil? Severokorejci! Monument vysoký téměř 50 metrů znázorňuje ženu, muže a dítě, jehož ruka ukazuje směrem k Atlantskému oceánu. Vevnitř se dá vyjet výtahem až nahoru do hlavy muže, kde je jakási vyhlídka. Prý nastal docela problém, když byl památník dostavěn, protože Severokorejci si jaksi neuvědomili, že jsou v muslimské zemi a soše ženy udělali velmi krátkou sukni, tak krátkou, že jí téměř kouká pozadí. To mnohé pobouřilo, ale už se s tím nedalo nic dělat. Památník byl odhalen u příležitosti 50. výročí nezávislosti Senegalu na Francii a na slavnostní ceremonii přijelo devatenáct afrických prezidentů.

Ale zpátky k možným investicím. Jak jsem se dozvěděla, problémový je i fakt, že Senegalci jsou velmi vstřícní a snaživí, ale většinou jen když s nimi jednáte osobně. To znamená: přijedete a vše domluvíte. Když se ale něco snažíte řešit po telefonu či emailu, je to mnohem zdlouhavější a může se vám zdát, že se téměř nic nehýbe. Jenže to pak znamená, jezdit do Senegalu docela často. Každopádně když se vám toto podaří, k tomu si získáte na svou stranu jejich prezidenta, tak máte vyhráno!

Ještě je tedy potřeba být tvrdým obchodníkem, umět vyjednávat a nepodlehnout zbytečným emocím, protože Senegalci to s lidmi umějí. A teď tedy odlehčeně - já bych tady asi obchodovat nemohla, protože mně každý „nabulíkuje“ cokoli a za chvíli bych asi přišla na mizinu. Na důkaz následující příhoda:
Přecházíme od hotelu delegace do našeho hotelu, který byl vzdálený asi deset minut chůze. Po chvíli se k nám připojuje muž v dlouhém zlatém hábitu, začíná klasicky, lámanou angličtinou: Jak se máš? Odkud jste? Když odpovídáme, že z Československa (to už jsme zjistili, že Česká republika tu nikomu nic moc neříká), on reaguje: To tu je váš prezident. To je skvělé. Jsem hrozně rád, že s námi chcete spolupracovat a moc si toho vážím. Československo je úžasná země, můj kamarád tam byl už několikrát. Takhle vypráví a jde pořád vedle nás. Najednou se zastaví a říká: Já má dneska hrozně šťastný den, narodil se mi první syn Mustafa, a protože mám radost, tak vám něco dám. A dává mi na ruku náramek. Poté i kolegovi a ptá se ho, jestli má ženu. Stále opakuje, jak je šťastný a jak zítra bude mít obrovskou oslavu narození syna, na kterou se chystají stovky lidí.

Pak říká: vy jste skvělí a Československo taky a já vám ještě něco dám. A strká mi do ruky další náramek a řetízek. Bráníme se: Ne, díky moc. My to nechceme. Jsem ráda, že se vám narodil syn, ale nechceme žádné dary. Rezolutně se brání: Když vám dávám dar, neříkejte NE, to se v Senegalu nedělá. Tak nevím, co s tím a už jsme téměř u brány, kterou se vjíždí do hotelového komplexu. V tom muž říká: Když já jsem vám dal dárek u příležitosti narození syna, musíte mi něco dát také na oplátku. Něco českého prý. Hrabu se v kabelce, ale nikde nic, blok, diktafon, notýsek, telefon, to je všechno. Můžu vám dát své naušnice, nabízím bezradně, ale muž říká, že to ne a stále omílá, že se mu narodil syn Mustafa a že mu musíme něco poslat. A najednou zmiňuje, že aby měl prý na mléko pro syna. Tak se začínám hrabat v peněžence, v jejich penězích, západoafrických francích, se nevyznám, nepamatuji se, jak vypadají, tak vytahuju první bankovku a je to 10 tisíc, což je v přepočtu 15 eur, bere mi ji z rukou a říká Díky a odchází.

Chvíli poté se dozvídám, že takto zastavil i další lidi den předtím a opět mluvil o narozeném synovi a mléku pro něj. Začali jsme mu říkat mlékař… No nic, naivně doufám, že část těch peněz třeba použil i pro nějaké své děti, i když asi o tom pochybuju…

Autor:

Samoživitelka skončila v nemocnici a čtvrt roku nemohla pracovat
Samoživitelka skončila v nemocnici a čtvrt roku nemohla pracovat

Téměř deset miliard korun – tolik jen za loňský rok poslaly pojišťovny lidem za úrazy, závažná onemocnění či úmrtí. Životní pojištění pomohlo za...