Indický hutní gigant Mittal koncem ledna oznámil, že hodlá převzít francouzsko-lucemburskošpanělskou ocelářskou společnost Arcelor. Uvažovaná transakce v hodnotě 18,6 miliardy eur by vytvořila největší hutní firmu na světě s tržní hodnotou přes 40 miliard dolarů, ročními tržbami přes 69 miliard dolarů a produkcí přes 100 milionů tun oceli.
Konglomerát by ovládal deset procent světového trhu. Akcionáři Arceloru by se mohli radovat, protože indický magnát Laksmi Mittal by jim za akcie vyplatil o 27 procent více, než kolik by ke dni oznámení uvažované transakce dostali na burze.
Co by se však líbilo akcionářům, znepokojilo francouzskou a lucemburskou vládu. K nim se připojily i Španělsko a Belgie, jejíž vláda drží v Arceloru 2,3 procenta akcií. Důvod? Politika. Evropským vládám se nelíbí byť i jen hypotetická možnost, že by racionalizace výroby mohla vést k rušení pracovních míst. Mittal sice zvěsti o propouštění popírá, avšak Evropané, zvláště Francouzi, jsou velmi nervózní.
De Villepinův seznam
K tomu přistupuje ekonomický nacionalismus. Francouzi nesnášejí představu, že by cizinci kupovali jejich firmy. Když v červenci 2005 měla americká firma PepsiCo v úmyslu koupit společnost Danone, následovala ze strany francouzské vlády velmi nevraživá reakce.
Premiér Dominique de Villepin přišel s myšlenkou „ekonomického patriotismu“. Vzápětí vláda vypracovala seznam jedenácti „strategických“ odvětví, kde je převzetí zahraničními firmami považováno za nežádoucí. Seznam má právní formu vládní vyhlášky.
Mezi tato odvětví patří například kasina, bezpečnostní agentury, vývoj a výroba očkovacích látek, výroba zařízení využitelných pro špionáž, počítačové bezpečnostní systémy a některé technologie použitelné ve vojenství.
Nikoli však metalurgie - což zřejmě Lakshmiho Mittala vedlo k názoru, že převzetí nestojí nic zásadního v cestě. Mimochodem, převzetí Danone bylo formálně zakázáno z důvodu „národní bezpečnosti“. Skupina Danone totiž vlastní i kasina, která by prý mohla sloužit k praní špinavých peněz. Představa, že by PepsiCo prala špinavé peníze ve francouzských kasinech je samozřejmě groteskní, nicméně obchod byl znemožněn.
Francouzská vláda se kvůli seznamu strategických (či „strategických“) odvětví a kvůli odporu vůči převzetí Arceloru dostala pod kritiku Evropské komise. Ta označila opatření proti převzetí - celkem oprávněně - za diskriminační a zastaralé. „Nárůst protekcionismu nás znepokojuje,“ oznámil úřad Charlese McCreevyho, komisaře pro vnitřní trh a služby.
„Protekcionismus nemůže být odpovědí na problémy, kterým Evropa čelí.“ Podobně se vyjádřila i komisařka pro konkurenci Neelie Kroesová: „Podobný vývoj by mohl vést ke spirále růstu protekcionismu ve stylu třicátých let.“
Stanovisko často kritizovaných „bruselských byrokratů“ je v tomto případě velmi liberální a z ekonomického hlediska zcela správné. Henri de Castries, ředitel velmi významné francouzské pojišťovny Axa, jej podporuje. Protekcionismus je podle něho „výsledkem archaického vidění světa“.
Ochranářství neřeší problémy, pouze je odsouvá na pozdější dobu. Neposiluje konkurenční schopnost domácích výrobců. Naopak vytváří skleníkové prostředí, kde mohou přežívat privilegovaní neefektivní výrobci. Klíčem k výkonnosti je liberalismus, nikoli patriotismus. Svědčí o tom i příklad Číny, jejíž nejvíce chráněné odvětví - bankovnictví - je zároveň nejslabším místem ekonomiky.
Hříšníků je více
Není to poprvé, kdy je Francie terčem kritiky. Ale i jiné země hřeší proti zásadám svobodného trhu. Polská vláda se nedávno snažila znemožnit fúzi dvou bank, která byla nutným důsledkem fúze jejich zahraničních mateřských společností (italská UniCredit převzala německou HVB Bank).
Německo má pro změnu zákon z roku 1960, který byl přijat s konkrétním úmyslem zabránit převzetí automobilky Volkswagen zahraničním zájemcem. Tento zákon odmítají Němci zrušit.
Ekonomka Katinka Baryschová z londýnského Centra pro ekonomickou reformu tvrdí, že po vstupu nových členských zemí nastal v EU nový rozmach ochranářství. Dokonce pochybuje, že by případná nová verze evropské ústavní smlouvy mohla ukotvovat čtyři základní svobody: volnost pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu mezi členskými zeměmi.
Frédéric Bastiat, brilantní francouzský ekonom 19. století, prohlásil na adresu protekcionistů: „Požadujete privilegia pro vybranou hrstku, zatímco já požaduji svobodu pro všechny.“ Omezení obchodu svobodě, prosperitě ani zaměstnanosti nesvědčí.
