Přísahám při všem, co je mi nejdražší, že jsem panu Ivanu Krausovi nedal žádný úplatek, a dokonce jsem ho ani nepožádal o tu krásnou zmínku o divadle Semafor v tomto ctihodném listě. Moc mu za ni děkuji, ale ještě víc za obsah jeho článku. Pokud se ozvu ve věci zvláštní grantové politiky pražského magistrátu já, bude to hlas potrefeného. A tak jsem nadšen tím, jak lidé, kterých se to takříkajíc netýká, soudí stejně jako my. Ohromným kladem rozhodnutí pražské radnice je, že sjednotilo úctyhodné množství těch, kteří až dosud neměli zapotřebí napřít svou sílu společným směrem. A velmi si cením zvláště těch, kteří nám pomáhají, aniž by jim z toho kynul jakýkoliv zisk. Jejich motivací je pouze fakt, že se nedokážou dívat na to, jak někdo rozhoduje o něčem s takovou absencí citu a pochopení, s jakou jsme se v naší branži od dob neblahé normalizační éry dosud nesetkali.
To slovo cit jsem použil naschvál, protože vím, že pro ty, kteří o divadlech dnes rozhodují, je zbytečné až směšné. Do světa trhu se nehodí a já si ho tu připínám na fiktivní klopu své duše, abych se proklamativně odlišil do těch, kteří ho vyřadili ze svého slovníku. A kteří netuší, že k problémům divadla je třeba přistupovat s citem.
