Tělo i duši!

Další klín zarazil 16.června 2006 pražský městský soud do hluboké trhliny, která se už od Husova upálení rozvírá mezi římskou církví a českým národem: Svatovítská katedrála se stala jeho výnosem majetkem římskokatolické církve! Když jsem tu zprávu uslyšel, bylo mně smutno. Symbol české státnosti se změnil v symbol moci římské církve. Přišel jsem o bezprostřední vztah k dědictví po svých předcích, které jsem jako občan pokládal za své. Co patřilo všem, bylo zprivatizováno. Těším se opět na den znárodnění.
 Vzniklou situaci nekladu za vinu odvolacímu senátu. Ten se zřejmě snažil učinit logický závěr ze vstupních dat dodaných právníky navrhovatele a odpůrce a vyšlo mu to takto. Divím se navrhovateli. Z jeho chladnokrevného kalkulu na mne padá strach. Musel si být vědom, že proti sobě vzbudí svým podáním averzi. A on tak přesto učinil. To nebylo kvůli penězům – i když cena třetího nádvoří Pražského hradu není zanedbatelná. Do takového rizika církev vstupuje, jen když bojuje o duši. O duši národa.
 Na první poslech to zní absurdně: Bojovat o duši a přitom si proti sobě postavit toho, koho chci získat? Kdo uvažuje v horizontu dnů a roků, ten tak jednat skutečně nemůže. Kdo uvažuje v horizontu desetiletí a staletí, ten však hodnotí věci jinak: Bude-li tato antiklerikální generace ještě antiklerikálnější, na tom nesejde. Generace, které přijdou po ní, už nebudou vědět o slabinách někdejšího soudního sporu. A pod monumentální klenbou katedrály budou nabývat dojmu, že formující duch českého národa vál vždycky z Říma.
 Zdá-li se to někomu přehnané, ať si vzpomene na Bílou horu. Paměť národa se dá skutečně vygumovat. A na zdánlivě čistou stránku lze napsat cokoli. Vždycky se najdou “odborníci”, kteří to zaštítí svým titulem. Po 160 letech rekatolizace se nepodařilo přepsat paměť jen u 80 000 obyvatel království. Římskokatolická církev se nespokojí jen s něčím. Ona chce všechno – tělo i duši. Tělo jí už městský soud přiřkl. Dnes se tomu duše národa brání. Už zítra však začne s tímto tělem splývat.