Žaloba o navrácení majetku byla navíc zformulována tak, že kdyby uspěli, vztahovalo by se rozhodnutí na všechny vyhnané a odsunuté Němce - z Polska, Česka, Slovenska a dalších zemí.
Štrasburský soud však svým rozhodnutím nic nevyřešil. Pouze sudetské Němce odkázal na české soudy, u nichž se měli svého majetku domáhat a ne jít rovnou k soudu evropskému. Bude zajímavé zjistit, o co se štrasburští soudci opírali, protože až dosud se vzhledem k restituční tečce v roce 1948 tato možnost vylučovala.
Jednoznačné rozhodnutí sporu o to, zda sudetští Němci mají, nebo nemají právo svůj zabavený majetek získat zpět, se tak odkládá. Zřejmě nejméně o několik let, než proběhnou všechny právní kroky v České republice. Přes velmi nepatrnou naději sudetských Němců na úspěch je to věc neblahá, která, jak ukázal polský příklad, může stále ještě nepříjemně ovlivnit dobře se vyvíjející česko-německé vztahy.
Malou útěchou může být konstatování soudu, že sudetští Němci se nemohou odvolávat při svých nárocích na Evropskou úmluvu o lidských právech. Ta totiž byla Prahou přijata až po zkonfiskování sudetského a německého majetku. Hvězdou příštích měsíců se tak před štrasburským soudem stane hrabě Kinský, který už ve svých soudních přích povinnou cestu přes české soudy absolvoval.
Ze Štrasburku tedy nepřišel do Česka žádný opožděný vánoční dárek, spíše danajský dar. Jeho nejasné sdělení nemůže těšit českou vládu, ale ani německý kabinet. Berlín by se snad ještě více než Praha raději soustředil na dnešní problémy než na minulost. Těšit se nemůže ani sudetoněmecký landsmanšaft. Jeho vedení ostatně majetkové žaloby sudetských Němců ve Štrasburku nikdy nepodpořilo a dává najevo, že je nepovažuje za nic přínosného. Pokud to však sudetští Němci nebo alespoň jejich politické zastoupení myslí se vzdáním se majetkových nároků vážně, chce to maličkost. Vyškrtnout tento požadavek ze stanov landsmanšaftu. Byl by to velkorysý dar dnes movitých krajanů jejich zchudlé vlasti.
Štrasburský soud však svým rozhodnutím nic nevyřešil. Pouze sudetské Němce odkázal na české soudy, u nichž se měli svého majetku domáhat a ne jít rovnou k soudu evropskému. Bude zajímavé zjistit, o co se štrasburští soudci opírali, protože až dosud se vzhledem k restituční tečce v roce 1948 tato možnost vylučovala.
Jednoznačné rozhodnutí sporu o to, zda sudetští Němci mají, nebo nemají právo svůj zabavený majetek získat zpět, se tak odkládá. Zřejmě nejméně o několik let, než proběhnou všechny právní kroky v České republice. Přes velmi nepatrnou naději sudetských Němců na úspěch je to věc neblahá, která, jak ukázal polský příklad, může stále ještě nepříjemně ovlivnit dobře se vyvíjející česko-německé vztahy.
Malou útěchou může být konstatování soudu, že sudetští Němci se nemohou odvolávat při svých nárocích na Evropskou úmluvu o lidských právech. Ta totiž byla Prahou přijata až po zkonfiskování sudetského a německého majetku. Hvězdou příštích měsíců se tak před štrasburským soudem stane hrabě Kinský, který už ve svých soudních přích povinnou cestu přes české soudy absolvoval.
Ze Štrasburku tedy nepřišel do Česka žádný opožděný vánoční dárek, spíše danajský dar. Jeho nejasné sdělení nemůže těšit českou vládu, ale ani německý kabinet. Berlín by se snad ještě více než Praha raději soustředil na dnešní problémy než na minulost. Těšit se nemůže ani sudetoněmecký landsmanšaft. Jeho vedení ostatně majetkové žaloby sudetských Němců ve Štrasburku nikdy nepodpořilo a dává najevo, že je nepovažuje za nic přínosného. Pokud to však sudetští Němci nebo alespoň jejich politické zastoupení myslí se vzdáním se majetkových nároků vážně, chce to maličkost. Vyškrtnout tento požadavek ze stanov landsmanšaftu. Byl by to velkorysý dar dnes movitých krajanů jejich zchudlé vlasti.
