Dá se to snadno porovnat s pravidly sportovního klání. Představme si hokejový zápas v play off NHL, kde platí, že v případě remízy v základní hrací době se prodlužuje po deseti minutách neomezeně tak dlouho, až do jedné branky padne gól. To mnozí naši politici by to řešili jinak.
Změní počet hráčů na ledě. Zbaví brankáře výstroje. Udělí několika hráčům, nejlépe klíčovým, disciplinární tresty, zruší červené i modré čáry. Divák záhy ani nepozná, o jaký sport se to vlastně jedná, z hokeje zbudou jen brusle a možná hokejky.
Změna ústavy v době probíhajícího sestavování vlády není podle stávající ústavy vhodná. Je legitimní, aby nová vláda s důvěrou, až bude ustavena a sněmovnou akceptována, mj. navrhla i ústavní změny - pro budoucnost.
Je legitimní, aby parlament takovou vládní předlohu projednal a rozhodl o ní. Vláda je od toho, aby vykonávala legislativní aktivitu, zákonodárci od toho, aby nám „dávali“ zákony.
Vraťme se ale do naší reálné situace. Když nejlepšího výsledku dosáhla ve volbách ODS, prezident republiky zcela logicky „pověřil jednáním“ Mirka Topolánka. Nedůvodnými průtahy při jeho jmenování premiérem mu však umožnil vyčerpat několik alternativ, pokusů, což je tak trochu proti duchu ústavy. Ta pamatuje na tři pokusy - dva pro toho, koho jmenuje prezident, třetí pro toho, koho navrhne předseda sněmovny. Pak ovšem prezident, jsou-li pokusy marné, může, ale nemusí sněmovnu rozpustit. Klidně mohou, v rámci ústavy, následovat pokusy další. Záleží pak jen na prezidentu republiky. Mirek Topolánek zkoušel vše: První jeho pokus byl pod heslem „sto hlasů stačí“, tedy projekt trojkoalice. První měsíc de facto přehlížel druhou nejsilnější stranu -ČSSD - a nejednal s ní.
Když pochopil, že tato vláda většinovou podporu nemá, zahájil druhý pokus - jistou formu „velké koalice“ nebo tolerance menšinové vlády ODS od ČSSD. Jednání se zdála být úspěšná, ale najednou skončila - protože proklamace Mirka Topolánka vždy platily do té doby, než se sešlo grémium ODS.
Třetí pokus byl doprovázen jmenováním Topolánka premiérem -a jeho osud známe, skončil nedůvěrou. Porovnávat legitimitu úkonů vlády - jejímž jsem byl předsedou - po demisi s vládou bez důvěry je absurdní. Má vláda měla mandát Poslanecké sněmovny pro volební období a v souladu s ústavou byla prezidentem pověřena vládnutím až do jmenování vlády nové.
Odpovědnost za dobu výkonu funkce má pan prezident - mohl podstatně dřív jmenovat vládu Topolánkovu. Já jsem demisi nabízel již na konci června.
Současná vláda, ač ji sestavila nejúspěšnější strana ve volbách, nezískala mandát žádný, důvěru nemá. O to více se snaží vládnout, měnit a ovládat.
Mirek Topolánek své tři pokusy vyčerpal. Proto tvrdím, že by měl být dán prostor pro ostatní alternativy povolebního uspořádání, které jsou - při respektování reálné politické situace - možné. Jednou z nich je i ta, že další pokus by mohla dostat druhá nejúspěšnější politická strana - tedy ČSSD. V návrhu ústavy, pod který se před pár lety ODS podepsala, byl přece takový postup zaveden.
Změní počet hráčů na ledě. Zbaví brankáře výstroje. Udělí několika hráčům, nejlépe klíčovým, disciplinární tresty, zruší červené i modré čáry. Divák záhy ani nepozná, o jaký sport se to vlastně jedná, z hokeje zbudou jen brusle a možná hokejky.
Změna ústavy v době probíhajícího sestavování vlády není podle stávající ústavy vhodná. Je legitimní, aby nová vláda s důvěrou, až bude ustavena a sněmovnou akceptována, mj. navrhla i ústavní změny - pro budoucnost.
Je legitimní, aby parlament takovou vládní předlohu projednal a rozhodl o ní. Vláda je od toho, aby vykonávala legislativní aktivitu, zákonodárci od toho, aby nám „dávali“ zákony.
Vraťme se ale do naší reálné situace. Když nejlepšího výsledku dosáhla ve volbách ODS, prezident republiky zcela logicky „pověřil jednáním“ Mirka Topolánka. Nedůvodnými průtahy při jeho jmenování premiérem mu však umožnil vyčerpat několik alternativ, pokusů, což je tak trochu proti duchu ústavy. Ta pamatuje na tři pokusy - dva pro toho, koho jmenuje prezident, třetí pro toho, koho navrhne předseda sněmovny. Pak ovšem prezident, jsou-li pokusy marné, může, ale nemusí sněmovnu rozpustit. Klidně mohou, v rámci ústavy, následovat pokusy další. Záleží pak jen na prezidentu republiky. Mirek Topolánek zkoušel vše: První jeho pokus byl pod heslem „sto hlasů stačí“, tedy projekt trojkoalice. První měsíc de facto přehlížel druhou nejsilnější stranu -ČSSD - a nejednal s ní.
Když pochopil, že tato vláda většinovou podporu nemá, zahájil druhý pokus - jistou formu „velké koalice“ nebo tolerance menšinové vlády ODS od ČSSD. Jednání se zdála být úspěšná, ale najednou skončila - protože proklamace Mirka Topolánka vždy platily do té doby, než se sešlo grémium ODS.
Třetí pokus byl doprovázen jmenováním Topolánka premiérem -a jeho osud známe, skončil nedůvěrou. Porovnávat legitimitu úkonů vlády - jejímž jsem byl předsedou - po demisi s vládou bez důvěry je absurdní. Má vláda měla mandát Poslanecké sněmovny pro volební období a v souladu s ústavou byla prezidentem pověřena vládnutím až do jmenování vlády nové.
Odpovědnost za dobu výkonu funkce má pan prezident - mohl podstatně dřív jmenovat vládu Topolánkovu. Já jsem demisi nabízel již na konci června.
Současná vláda, ač ji sestavila nejúspěšnější strana ve volbách, nezískala mandát žádný, důvěru nemá. O to více se snaží vládnout, měnit a ovládat.
Mirek Topolánek své tři pokusy vyčerpal. Proto tvrdím, že by měl být dán prostor pro ostatní alternativy povolebního uspořádání, které jsou - při respektování reálné politické situace - možné. Jednou z nich je i ta, že další pokus by mohla dostat druhá nejúspěšnější politická strana - tedy ČSSD. V návrhu ústavy, pod který se před pár lety ODS podepsala, byl přece takový postup zaveden.
